Pavel žil naprosto normálním životem. Až do doby, než mu do protisměru vjelo nákladní auto, ve kterém seděl opilý řidič. On sám zahynul, přístrojovka v jeho voze a další části auta Pavlovi těžce poranily nohy.

Zase jeden blbej motorkář, co?

„Nejdřív mne odvezli v bezvědomí do nemocnice do Budějovic. Když jsem se probral po dvou dnech, řekli mi, že mi jednu nohu museli vzít. Druhou se mi snažili ze všech sil zachránit, ale po týdnu mi museli vzít i tu druhou. Byl to šok, ale řekl jsem si: Žiju, tak nebudu naříkat,“ svěřil se pro ParlamentníListy.cz mladý muž, původně internetový specialista. 

Když se po dvou měsících dostal z nemocnice, bylo jasné, že ho čeká invalidní důchod, a že maximálně bude moct pomáhat svému otci v jeho malém obchodě.

„Táta se uživí jen tak tak, ale nabídl mi, že než abych seděl jen tak doma, můžu mu pomáhat a že mi nějakou tu korunu taky dá. Navíc prodejna je přízemní, bezbariérová a je to drobný materiál, malé díly na automobily. Nicméně zažádal jsem si na úřadě o invalidní důchod. Dokonce jsem tam přijel na vozíčku. Byla tam taková neskutečně protivná úřednice. Dala mi nějaké tiskopisy a řekla, až to budu mít, ať to pošlu nebo přivezu. Ptala se mne, co se mi stalo, tak jsem jí řekl, že jsem měl havárku. Aniž by mne nechala domluvit, dodala: „No, zase jeden blbej motorkář, co?“ Když jsem jí řekl, že ne, že mne sejmul náklaďák, neřekla ani promiňte a dodala: No jo, no,“ vzpomíná pan Pavel.

Račte si sem skáknout osobně

Po asi dvou dnech, protože tehdy nasněžilo a nemohl sám s vozíkem ven, zavolal na úřad, aby věděl, kam má tiskopisy potřebné i do budoucna pro přiznání “mimořádných výhod“ nechat zaslat. Vzala to ta samá “ochotná“ úřednice, které se představil, řekl jí, že je ten po tom úrazu. A když se jí ptal, kam přímo to má zaslat, aby se to neztratilo, odsekla mu: „No, poslat to můžete, ale taky by vám nohy neupadly, kdybyste se ráčil obtěžovat si sem skáknout osobně, ne?“.

„Tehdy jsem u toho telefonu seděl, a myslel jsem si, že se mi to zdá. To jsem se neudržel a jak to už ve mně vřelo z minula, a teď mi řekla tohle, dodal jsem klidným hlasem: „Nemohl, jsem totiž na vozíku, ty krávo!“ A položil jsem sluchátko.

Invalidní důchod mi dali, mám ho skoro osm tisíc. Ale pro nic dalšího jsem si tam už nikdy nešel. A potkat tu “dámu“, asi ji proplesknu, aby si uvědomila, jak se k lidem chovala.