Báseň se jmenuje „Rok bez Václava Havla“ a začíná slovy „Jsou průzračné chvíle, kdy je vidět do bezedných hloubek“. Pak připomene křivdy, které se staly za posledního tři čtvrtě století, tedy za Havlova života. Mnichov, tibetskou Lhasu, Stalinův pomník i Prahu v srpnu. Všechny tyto příběhy z minulosti prý svým nezaměnitelným hlasem vypráví „dramatik za scénou, kulisák, průvodce ztraceným časem, poutník do země pravdy a lásky Václav Havel.“

Pak vzpomíná na loňský prosinec, kdy bylo teplo, pršelo, a na třetí adventní neděli se dříve než agentura Reuters rozezněly loretánské zvony, a zvěstovaly, že „Havel zemřel“. „Uhasil cigaretu, rozházel kulisy a pražskou scénu otáčí - zůstali jsme sami. Rodinné stříbro ani hokejové zlato nestačí“.

A pokračuje: „Sestra Boromejka, ochránkyně lidské třtiny, nad jeho lůžkem zašeptala Dáše: „Byl hodný. I na své věznitele – bůh oplatí jeho činy“. Měl pohřeb ve dnech očekávání Mesiáše“.

Pak podle básnířky uplynul rok, Havlovo diodové srdce svítí Evropě, ale u nás nikdo nepláče. „Jeho stezka z Čech do dějin zarůstá provinčním bodláčím,“ veršuje zklamaně.  

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.