Nicméně bezesporu jde zatím o liberálnější poměry, než jaké převládaly po většinu bývalého režimu. Zpočátku víceméně totalitního, následně pozvolna demokratizovaného. Výsledkem se stalo třeba uvolnění, později plné odstranění cenzury nad uměním, doplněné přitom dotacemi kritickým umělcům. Vlastním „nepřátelům“. K čemuž stojí za to dodat, že v 60. letech naše kultura pronikla do oblasti mezinárodně uznávaných hodnot. K tomu jsme se od „sametu“ ani náhodou nepřiblížili: také na základě čeho…
Nicméně se vraťme v čase nazpátek, k pražskému jaru. Ozbrojenou „internacionální pomocí“ byly u nás udušeny snahy o obnovu představ svobodomyslného socialismu s lidskou tváří, jenž měl kombinovat výhody obou dominantně soupeřících světonázorů (počítalo se například s jistou nezaměstnaností). Sám „pán a vládce“, Sovětský svaz se tím ve vývoji zdržel o dvacet let, což za perestrojky oficiálně přiznal i jeden z poradců sovětského prezidenta.
Gorbačovova přestavba, v jistém smyslu obrážející uspěchaná megalomanská díla SSSR, uvrhla tehdejší komunisticky se tvářící elity ČSSR do pikantních hodnotových kleští. Měly postupovat na základě obdobných hodnot, od jejichž potlačení odvozovaly svou pochybnou legitimitu.
Stále unavenější autokracie pracovala s převážně vyčpělými hesly a rituály, nebyla schopná (například kvůli počátečním čistkám nebo omezeneckému kádrování) obnovovat své síly. Vedle schopných, inteligentních a vzdělaných lidí, jimiž byli třebas někteří veteráni osmašedesátého, Gustáv (Augustin) Husák či Lubomír Štrougal se stále více prosazovali amébovití příživníci/stupidní aparátníci. Ostatně podobně jako to vidíme dnes, na poněkud unavené lidovládě, v níž bránit na náměstích svá práva pošlapávaná nejvyššími místy není takříkajíc normální. Ačkoli se tím v různých rovinách nepochybně zatíží příští generace.
Změna poměrů roku 1989 přišla tradičně zvenku, statisícové davy mrznoucí na Letné a jinde zas tak velký vliv na pád režimu neměly. Což je konstatování blízké tomu, že ustavení Republiky československé na konci první světové války se odehrálo fakticky jinde než v Praze.
Aktivní účastníci „zvonění klíči“, kteří ještě mnohdy počítali s nějakou politickou účastí KSČ, se recentně předhánějí na poli sentimentu a hledání těch, kdo i tuto revoluci ukradli.
Ovšem tento vývoj za časů závažných změn předvídali málokteří, vznikla naivní, slušně manipulovatelná masa bez znalosti zákonitostí historie. Nemálo krajanů mávalo Neználkovou kouzelnou hůlkou a malovalo si, že zůstanou sociální, zdravotní, školské jistoty nechutného, gerontokratického reálsocialismu, k čemuž přibudou možnosti idealizovaného Západu. Cestování, větší možnosti podnikání, než které poskytovala přestavba anebo zlepšení hrozivé ekologické situace.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Pavel Kopecký