Pavel žil se svou přítelkyní Věrou v bytě, který si společně koupili. Jelikož ani on, ani Věra neměli dostatek peněz na to, aby mohli koupi bytu zafinancovat z vlastních peněz, byla hypotéka – jak se zprvu zdálo - nejlepším řešením. Oba se na vlastní bydlení těšili, protože v předchozích letech žili hlavně v podnájmech. Navíc po několika měsících vztahu dozráli do stadia, kdy přece jen chtěli mít „něco společného“. Ovšem ouha.
Po deseti letech vztahu s Pavlem si Věra našla jiného partnera, za kterým odešla. Pavel zůstal v bytě sám, zůstaly na něm ale též pravidelné splátky hypotéky, o které se doposud dělil s Věrou. Teď pro něj byly značně citelné a dlouhodobě neúnosné. Navíc po rozchodu bylo třeba vyřešit otázku vypořádání se a Pavel se rozhodl Věře vyplatit podíl za společné splácení hypotéky. Tato varianta pro něho byla přijatelnější, než prodej bytu, ve kterém si zvykl.
Z jednoho příjmu se vše táhne hůř
A aby Pavel mohl vyplatit Věru, použil všechny svoje zdroje a vydal se z veškerých finančních rezerv. I tak mu to na úhradu Věřina podílu nedostačovalo. Vzal si proto na zbývající sumu úvěr v bance. Tím se mu sice podařilo Věře peníze splatit, na krk mu ale přibyla k hypotéce ještě i půjčka (úvěr). Věděl, že hypotéka má prioritu a musí ji platit, jinak přijde o střechu nad hlavou, tak se s bankou snažil domluvit na úpravě splátek onoho spotřebního úvěru. Přesto se už opožďoval v pravidelných platbách… Až nakonec přestal platit úplně.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová