Server text anoncuje pod titulkem „Co Vás v Kalouskově státě zřejmě dříve nebo později potká všechny“. Posléze se ptá, zda u nás začnou lidé předčasně umírat jako v pobaltských zemích, nebo Jelcinově Rusku.

Občasný dopisovatel se redaktorům s pocitem studu svěřuje, že je ve velmi svízelné situaci. Je v invalidním důchodu s vážnými zdravotními komplikacemi, po dvou operacích srdce pacemakerem a pěti by-passy a rovněž s těžkou lupénkou. Přesto se stále snaží sehnat odpovídající práci, ale zcela beznadějně.

Coby bývalý státní zaměstnanec má sice nadprůměrný důchod, ale ten mu nestačí, neboť žije sám v pronajatém bytě v Praze. Po svízelném rozvodu prý nemá žádné nemovitosti ani jiný majetek, který by mohl prodat, a veškeré úspory se mu už dávno rozplynuly. Navíc musí každý měsíc splácet téměř čtyři tisíce za půjčku z minulosti.

Ač kulturní člověk, je pro něj nákup knih či návštěva divadla nesplnitelným snem. Váhat musí i nad návštěvou holiče a hlavním dilematem je volba mezi zaplacením nájmu a léků. Díky tomu prý dluží na nájmu již přibližně padesát tisíc. A ani léky si nemůže dopřát dle potřeby - byl například nucen odmítnout mast na lupénku, stojící 1100 korun.

„Ač celý život pracovně, společensky i veřejně aktivní, bolestně zjišťuji, že tahle země opravdu není pro starý (bude mi šedesát),“ píše. Snaží se sehnat levnější bydlení v Praze nebo okolí, a rovněž práci, klidně i za velmi malou mzdu.

Text zakončuje hořkou ironií: „V červnu mi bude šedesát, pro mne jako uvědomělého občana by bylo nejlépe zemřít.“