Poslankyně TOP 09 Helena Langšádlová schvaluje postup vlády, která v rámci boje proti ruské propagandě zřídí na Ministerstvu vnitra od příštího roku Centrum terorismu a hybridních hrozeb. Podle ní je nezbytné, aby Ministerstvo vnitra mělo přehled, z jakých serverů a jak tady kdo působí, jak ovlivňuje veřejné mínění, jaké informace se dostávají do našeho prostoru. Dáváte jí za pravdu?

Paní poslankyně patří k nejfanatičtějším představitelům pravdy a lásky obdobně jako lidovecký poslanec Ivan Gabal. Není se co divit, že oba patří k oblíbeným hostům zpravodajství a publicistiky veřejnoprávních médií. Mimochodem paní Langšádlová byla od 1. května do 1. června nejoblíbenějším hostem tvůrců pořadu Události, komentáře v České televizi. Byla tam totiž třikrát. Mediální popularita dokáže některé jedince zbavit zábran natolik, že tito zapomenou na své PR a stávají se sami sebou. V takových případech jsme svědky jakési transmutace ryzích demokratů na významné mediální exorcisty.  Společným jmenovatelem takto postižených spasitelů je nenávist ke všem občanům, kteří nesdílejí jejich pokrokové vize. Proto je pochopitelné, že Helena Langšádlová jménem TOP 09 stejně jako Ivan Gabal jménem KDU ČSL a další mediální inkvizitoři napříč politickým spektrem považují za nezbytné, aby Ministerstvo vnitra mělo přehled, z jakých serverů a jak tady kdo působí, jak ovlivňuje veřejné mínění, jaké informace se dostávají do našeho prostoru.

Spatřujete něco neobvyklého na tom, že stát chce vědět, které subjekty ovlivňují veřejné mínění jeho obyvatelstva?

Každý stát, bez ohledu na své společenské uspořádání, prostřednictvím tajných služeb monitoruje svůj mediální prostor. Význačným opinion makerům věnuje podstatně větší pozornost než potencionálním teroristům. Není pochyb o tom, že zpravodajští profesionálové mají zmapované všechny významnější propagandisty včetně jejich mecenášů. Možná že před volbami pohodí chovancům ministra vnitra některé menší ryby, aby vykázali aspoň nějakou činnost.

Považujete tedy zřízení Centra a hybridních hrozeb na vnitru za zbytečnost?

Nejen za zbytečnost, nýbrž i za frašku, či trapnou proklamaci. Představitelé skutečně demokratického státu se svými funkčními demokratickými institucemi, které v praxi naplňují své ústavní poslání včetně navazujících zákonů, se nikdy nesníží k tomu, aby veřejně vyhrožovali svým občanům, že začnou cenzurovat, nebo dokonce likvidovat informační zdroje, které nejsou pro občany „vhodné.“  

Které demokratické instituce podle Vás neplní svá poslání?  

Na první pohled by se mohlo zdát, že své povinnosti neplní tajné služby v čele s BIS. Ty však patří ke světové špičce. Pokud tito profesionálové dosud nespecifikovali příslušné „trolly“, sotva se to povede nadšeným Chovancovým pravdoláskařským „lvíčatům“. Na druhé straně není pochyb o tom, že své poslání neplní veřejnoprávní média, tedy Česká tisková agentura, Česká televize a Český rozhlas. Tato národní média trvale ignorují ústavní právo veřejnosti na informace. Proto se není co divit, že veřejnost majoritně důvěřuje digitálním médiím. Na tom nic nezmění ani premiérovi poradci, či pravdoláskařští protiruští propagandisté.   

Co tedy veřejnoprávním médiím vyčítáte především?

Právo občana na informace je jedním ze základních ústavních politických práv obsažených v Listině základních práv a svobod. Jeho široká realizace má přinášet ucelenou škálu informací a názorů. Ústava pregnantně zdůrazňuje právo fyzické osoby na účinnou orientaci v politickém životě natolik, aby se tato mohla kdykoliv politicky angažovat. Míra účinné orientace veřejnosti je však omezená prizmatem pravdoláskařů, kterým veřejnoprávní média veřejnosti transformují realitu. Informace ČTK, ČT a ČRo proto neportrétují komplexnost a pestrost života společnosti. Zmíněná média cíleně ignorují povinnost zprostředkování různorodých, tedy i veřejnoprávní optikou tzv. populistických či extrémistických názorů bez zavádějících nálepek a komentářů. Tuto významnou a neodmyslitelnou součást života společnosti veřejnoprávní média ignorují. A pokud toto tabu přece jen musí porušit, pak pouze s jednostranně „vysvětlujícími“ komentáři.  Zmíněné povinnosti, respektive právo občanů na informace přitom zmiňují zákony o ČTK, České televizi i Českém rozhlase.

Ústava zakazuje jakoukoli cenzuru. K čemu pak máme mediální rady?

Privilegovaná skupina uctívačů pravdy a lásky cenzurovaná není. No a zbytek společnosti většinu členů mediálních rad jednoduše nezajímá. Vysílací rada i rady veřejnoprávních médií jsou sestaveny tak, aby zástupci pravdy a lásky měli většinu. Pak už je zaručeno, že hra na demokracii nevybočí z nastavených mantinelů.

A co soudy?   

Podle veřejně dostupných informací Evropské komise, česká justice patří v rychlosti civilního řízení k evropskému nadprůměru. Nicméně, k pravomocnému rozsudku se dopracujete za dobu několika let. Soudy navíc ignorují skutečnost, že omluva, či uvedení informací na pravou míru s odstupem několika let je fraškou, která v mediální branži postrádá jakýkoli výchovný, či preventivní aspekt. Vydavatelé a novináři rozumí pouze finančnímu postihu, který však soudy zpravidla neakceptují. Žurnalisté sice šíří pohádky o tom, že největším selháním novináře je prohraný soud. Nicméně v případě, že se tak stane, jsou k sobě vzájemně stejně loajální, jako lékaři, kterým umřel pacient z jejich viny. Naprosto stejně postupují managementy a rady veřejnoprávních médií. Všichni veřejnosti tají informace o prohraných soudech stejně, jako tají porušování zákonů a svých interních předpisů.  Pokud už nemají zbytí a pod tlakem veřejnosti musí připustit selhání svých pravdoláskařských hvězd, následuje jejich krátkodobé odstavení, avšak pouze do doby jejich přemístění na vyšší pozici.