Podle Alexandra Vondry Miloš Zeman jako hlava státu „povýšil osobní mstu nad zájmy státu i své vlastní strany“. Na mysli měl přitom pravděpodobně Zemanův nepřátelský vztah s bývalým premiérem a předsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou, který svého vyvrcholení dosáhl loni v létě v situaci s podáním a následným stažením demise Sobotkovy vlády. V mediálním prostoru celá aféra rezonovala zejména ve stínu toho, jakého přivítání se premiérovi dostalo na Pražském hradě.

Zeman vedl podle Vondry „velké řeči“, ale jeho skutečné činy byly malé. V „záplavě červených karet proti Miloši Zemanovi“ se ale podle Alexandra Vondry zanedbávala „mnohem větší hrozba“. Tou je podle Vondry Andrej Babiš. Zatímco podpora Miloše Zemana je podle Vondry do značné míry záležitostí „image“, Babiš představuje „hrozbu“ polistopadové demokracii. „Cesta k podnikatelskému úspěchu Andreje Babiše je dlážděna hroby jeho soupeřů. Jakmile tento princip ale aplikujete v politice, je konec,“ uvedl Vondra.

Vzbouří se ulice?

Zeman a Babiš spolu podle Vondry spolupracují v „dokonalé symbióze“. „Oni si v ničem nekonkurují,“ poznamenal Vondra. Následně nastínil dva scénáře. „Buď se vzbouří ulice, anebo to celé povede ke znechucení lidí z politiky,“ doplnil. Ono znechucení politikou by podle Vondry mohlo vést k tomu, že by nastalou situaci dvojice Babiš–Zeman využila ke změně parlamentního systému České republiky, a sice překlopení do „prezidentského systému“. Od druhého mandátu prezidenta Zemana Alexandr Vondra prý očekává „to nejhorší“. 

Zemana ale v diskuzi nijak nešetřil ani komentátor „Babišových“ Lidových novin Petr Kamberský. Kamberský mimochodem v roce 2015 proslul tím, že na sociální síti Twitter nazval Miloše Zemana „prasetem“. V aktuální diskuzi se ale dlouholetý novinář vyjadřoval o poznání kultivovaněji.

Podle Kamberského byl klíčovým okamžikem Zemanovy vlády rok 2013, kdy prezident jmenoval vládu „zcela nezávisle“ na Sněmovně a složení voleb a sestavením vlády nepověřil tehdejší ODS. Parlamentní strany se podle Kamberského v té době nedokázaly vzepřít a teď „sklízejí, co tehdy zasely“.

Co se týče nakládání s Ústavou, o kterém v samotném úvodu diskuze pohovořil další ze zúčastněných, ústavní právník Marek Antoš, je podle Kamberského Zeman „největší libertarián“, jelikož prý „ukazuje, že co není v Ústavě zakázáno, je povoleno“. V tomto ohledu ale Antoš novináři oponoval, jelikož prý pravidlo vztahující se k fyzickým osobám jakožto jednotlivcům nelze vztahovat na reprezentanty státu. Prezident by, jak Antoš naznačil, neměl v souvislosti s Ústavou dělat i některé věci, které explicitně zakázané nejsou.

 Zatímco další z panelistů, právník a rektor soukromé Vysoké školy Karla Engliše v Brně Zdeněk Koudelka, od druhého Zemanova období očekává, že se prezident tak trochu zklidní, a dokonce nad některými věcmi „mávne rukou“, Kamberský jeho názor nesdílí. 

„Ta touha škodit. A těch nápadů“

Zřejmě aby svou názorovou pozici demonstroval, vzal si novinář k ruce někdejší výrok, kterým měl operovat soupeř Miloše Zemana v první prezidentské volbě Karel Schwarzenberg. Ten měl podle Kamberského říct, že jak stárne, jeho schopnosti související s honitbou, pijáctvím či romantickými avantýrami se snižují. „Ale ta touha škodit a těch nápadů,“ zacitoval Kamberský v závěru diskuze Schwarzenberga a naznačil, že tato touha u lidí přetrvává i ve starším věku.

 Beseda bilancující první prezidentské období Miloše Zemana se odehrála v úterý 13. 3. na půdě soukromé vysoké školy CEVRO Institut v Praze. Na půdě soukromé vysoké školy CEVRO Institutu se v úterý odpoledne bilancovalo první prezidentské období Miloše Zemana. Diskuze se kromě Petra Kamberského a Alexandra Vondry zúčastnil ústavní právník Marek Antoš, ředitel výzkumného centra AMO Vít Dostál, sociální demokrat, právník a rektor Vysoké školy Karla Engliše v Brně Zdeněk Koudelka. 

V obecné rovině se diskutující shodli na tom, že Zeman pokračuje v české tradici tzv. „výrazných prezidentů“, tedy prezidentů, kteří navzdory očekávání hrají v parlamentním systému České republiky významnější roli, než by se od nich dle charakteru premiérské demokracie středoevropského typu prakticky očekávalo.