„Rodiče nechtějí publicitu, a já to respektuji.“ Advokátka Jana Zwyrtek Hamplová zastupuje dvě nezletilé děti, zastoupené rodiči a současně i rodiče při podání ústavní stížnosti proti dvěma mimořádným opatřením.  Ta se týkají testování ve školách a nošení roušek. „Jde jim hlavně o jejich děti. Holčička je pětiletý předškolák, chlapec je v druhé třídě základní školy. Rodiče nechtějí vystavovat celodennímu nošení roušek chlapce – už to jednou zažil, a nebývalo mu v roušce dobře, a nechtějí, aby děti podstupovaly nesmyslné testování nekvalitními testy a zasahovalo se jim dvakrát týdně do nosní sliznice.“ Že to děti zvládnou, není podle Hamplové argument. Schází jí odůvodnění, čemu to prospěje.  „Děti zvládnou cokoli, ale musí to mít smysl,“ podotýká s odkazem na vyjádření řady lékařů.

Opatření proti všemu. Pohár definitivně přetekl

Na advokátku už se obrátily tisíce lidí buď přímo, nebo prostřednictvím sociálních sítí. „Vznikla řada komunit, které velmi důsledně a kooperovaně hájí svá práva. A takto s nimi komunikuji napříč republikou,“ vysvětluje advokátka. Posledních kapek k podání ústavní stížnosti bylo za celý rok dost. „Už vícekrát jsem seděla u počítače, že se musí něco stát, ale než jsem stačila něco zpracovat, opatření byla zrušena, změněna, nebo se školy opět zavřely. Což svědčí o chaosu, který tu vládne. Poslední kapkou, kdy pohár definitivně přetekl, byla právě ona dvě opatření, která postrádají smysl, logiku, jsou proti mezinárodním úmluvám, ústavnímu pořádku, řadě dalších právních předpisů, jejich efektivita má odůvodnění nula, ale hlavně, a na tom je stížnost postavena v první řadě, jejich aplikace může poškodit nenávratně fyzické a psychické zdraví dětí. Tak jsem nechala všechno bokem, a dala se do toho,“ popisuje.

Každý z lidí má svůj příběh. Některé z nich vypadají i takto: „Například holčička prosící maminku, aby nechodila do práce, protože se bojí jít do školy kvůli testům, a když jí maminka řekla, že do práce jít musí, aby měli korunky, tak jí ta holčička začala slibovat, že bude méně jíst. To jsem měla i slzy v očích. Nebo chlapec, který řekne, že se moc těší za kamarády, ale že se kvůli tomu nechce dusit, protože už to zažil, a bylo to hrozné, a že si myslí, že je ve škole učitelé schválně tak týrají, aby klidně seděli a byli z roušek unaveni.“ Jsou i situace, kdy se rodiče neshodnou a každý má jiný názor. „Otec nechce, aby to dítě podstupovalo, matka naopak souhlasí, a rodiče jsou rozvedeni. Dítě řeklo matce, že ji nechce jako mámu, a že chce bydlet s tátou, který ho nenechá mučit. Nikdo si neumí představit, co to dělá s dětmi tohoto věku. Paradoxní je, že se všude radí rodičům – nějak jim to vysvětlete, maminku oni poslechnou. Jedna z těch maminek mi napsala – to mám dítěti lhát, že je to správné, když si myslím pravý opak? To už je jako kdysi, když rodiče vysvětlovali, že je lépe do toho pionýra jít, aby se to s dítětem netáhlo? Proto je v ústavní stížnosti mimo jiné označeno porušení úmluv na ochranu rodiny,“ říká advokátka.

Rodiče jako by ztráceli hlavní slovo v tom, co se děje s jejich dítětem. „Z mého pohledu je to až neuvěřitelné, co si stát dovoluje, a hlavně způsob, jakým si to dovoluje – kdyby tu byly jasné důvody, rodiče nikdy neohrozí své děti, a nařízení by akceptovali – nyní to však dělají jen proto, že se to očekává a jsou unaveni dobou, jiní proto, že se bojí protestovat, další proto, že musí živit rodinu, jiní vyslechnou přání dětí, které chtějí za kamarády. Rodičů, kteří by tomu tleskali, je naprosté minimum. Většina to bere jako nutné zlo,“ popisuje advokátka.    

Pokud se Ústavní soud bude stížností zabývat, půjde to rychle

Ministr zdravotnictví Petr Arenberger už se k podání ústavní stížnosti vyjádřil pro CNN Prima News. „My jsme vydávali naše opatření ve spolupráci s právníky. Jsme přesvědčení o tom, že to, co jsem poprvé vydával minulou sobotu, je právně čisté.“

Hamplová věří, že se Ústavní soud bude stížností zabývat. „Kdybych si to nemyslela, nevěnovala bych jí ty desítky hodin.... Jde o to, zda Ústavní soud shledá danou otázku za otázku naléhavého právního významu, která spěchá, a sám se jí ujme,“ uvedl Hamplová. „Jeden soudní stupeň jsem totiž vědomě přeskočila, a podala to přímo k nejvyšší soudní autoritě naší země. Je tedy dnes na vůli Ústavního soudu, zda nebude trvat na hierarchii soudů, a o stížnosti i tak rozhodne, protože to bude pokládat za správné. Postupovala jsem tak za prvé proto, že ta opatření jsou dle mého názoru právně tak přes čáru, že něco podobného tady ještě nebylo, a to Ústavnímu soudu patří, a za druhé proto, že klasickou cestou postupují kolegové, ve své podstatě se stejnými argumenty. A protože si vzájemně podání vyměňujeme, je právní obrana správně na více frontách. Já si vzala za úkol soud ústavní, kolegové jdou klasickou cestou. Je jedno, která uspěje, podstatné je, že jsme společně zkusili všechno,“ dodává.