Zaplněná pražská Lucerna tleskala v neděli večer ve stoje Jaromíru Nohavicovi, ostravskému bardovi, který byl zejména loni předmětem politických útoků. Zastánci Ukrajiny mu vyčítali, že nevrátil Puškinovu medaili, kterou od Vladimira Putina obdržel například za interpretace písní Bulata Okudžavy. Proto se umělec po ruské invazi na Ukrajinu musel vypořádat s případy rušení svých koncertů, k čemuž přistoupili někteří pořadatelé v Česku i Polsku.

V Lucerně ovšem Nohavica potěšil publikum písněmi oslavujícími jeho domovskou Ostravu i její části, společně se svými spoluhráči Robertem Kusmierskim a Pavlem Plánkou přivedl posluchače postupně k jazzu, folku z česko-polského pomezí a neochudil je o hity Mám jizvu na rtu či Kometa. Jako vždy se doprovázel na kytaru i na tahací harmoniku.

Večer přinesl i momenty, které postihly současnou „válečnou“ situaci, díky níž byl Nohavica loni „popotahován“, třebaže se hned po invazi na Ukrajinu vyslovil „proti všem válkám“.

„V nelehkých časem žijeme, nelehké časy máme za sebou. Ale vím ze své zkušenosti, že pokaždé, když člověk cítí, že má nějakou bolest, tak mu trošku pomůže, když si uvědomí, že v tom není sám. Že nejsi jediný, který si nese své trápení, ale každý si nese své břímě, každý…“ uvedl zpěvák před začátkem písně Každý si nese své břímě.

Nejvýraznější „aktuální“ moment koncertu přišel v jeho polovině.

„Ať ta válka, kurva, skončí. To není moje válka.“

„To bylo v roce 1986, v Lochotíně v Plzni, kdy jsem se takto postavil a zazpíval jsem následující písničku. Musím ji zazpívat i dneska. Protože ať je z toho průser, nebo ne, ta válka, kurva, ať skončí. To není moje válka, ale těch pánů tam nahoře!“ pronesl Nohavica za silného potlesku a přednesl protiválečnou píseň Pánové nahoře, přeloženou z díla Borise Viana.

Verše:
Musí-li války být, běžte si válčit sami
a vaši věrní s vámi, mě, mě nechte být
jestli mě najdete, můžete klidní být
střílejte, neváhejte, já zbraň nebudu mít

byly odměněny aplausem stejně jako loni v O2 Universu.

I úplný konec koncertu v podobě přídavku věnoval Nohavica snaze ke smíření.

„Dovolte mi, abych vám něco zazpíval jako dárek. Jako osobní připomenutí toho, jak cítím já píseň,“ oslovil Lucernu.

„Můžeme mít kolikrát různé názory, můžeme se přít o různé věci, ale píseň nás od času svého trvání spojuje. Já mám v životě velké štěstí, že mé písničky se zpívají a hrají nejen u nás, na Slovensku, v Polsku, ale dokonce vycházejí na albech francouzsky, anglicky, holandsky, německy, rusky, ukrajinsky… Dokonce teď vyšla i deska Tři čuníci ve finštině,“ pokračoval za smíchu publika.

Poselství však bylo vážné. „Dovolte mi však, abych vám na závěr zazpíval jednu píseň tak, abych vám ukázal, jak máme přese všechno k sobě blízko. Zazpívám vám píseň, která se jmenuje Minulost a zazpívám vám ji česky, ukrajinsky, rusky a polsky.“

A s verši:
Tak mě tu máš
Tak si mě zvaž
Pozvals mne dál
Teď už mě znáš

Jsem tvoje minulost

se zpěvák, básník, hudebník a překladatel rozloučil s pražským publikem.