Uběhlo několik měsíců od kauzy sochy „Křídla naděje“, kde autoři popsali neutěšený stav naší společnosti. Chystala se demonstrace pro odstranění tohoto díla, které z části zaplatil městský obvod ve výši desítek tisíc korun a který, jak se zdá, neměl o provedení nejmenší potuchy.

Navštívili jsme s odstupem času kováře a bylo o čem povídat – a hlavně poslouchat…

(Ne)správný text musí být zničen!?

Média se začala předháněla v tom, jaký je její autor, umělecký kovář Jiří Štrunc. Bývalý hasič, cestovatel, nekonformní člověk ze Smědčic na Rokycansku, to vzal jako další zkušenost o stavu světa. A to prý obrazně řečeno padala hovínka od Strakovky přes Ministerstvo kultury až na Úřad městského obvodu Plzeň-Slovany. Onen proklínaný i schvalovaný text na jednom ze železných listů, je nyní deponován u mistra v jeho Kovárně v kopřivách, jak se jeho dílna jmenuje. Nečeká na kupce, kteří se už hlásili, ale na dobu, kdy bude umístěn zpět tam, kam od začátku patří. Tedy do schránky sochy na vyhlídce nad plzeňskými částmi Slovany a Koterov.

Připomeňme si, co vzbudilo takovou nevoli. Text na jednom ze tří železných listů, kde se mj. píše, že „… republice vládne Fialova pětikoalice. Rapidně se zhoršuje život obyčejných lidí, ceny všeho vylétly rapidně nahoru. Je druhý rok války mezi Ruskem a Ukrajinou, podporovanou EU, NATO a Amerikou. Celosvětově je tendence elit zmanipulovat lidi ke svému prospěchu. Lež jako způsob života nahradila PRAVDU. Nezapomeňte, zrodili jste se ke svobodě...“ Na dalším listu byl seznam mecenášů a na třetím je Desatero.

Tak to začalo

„My jsme to tam vysvětili, bylo to postaveno na oslavu Pána Boha. Ta vyhlídka je takové plzeňské kultovní místo. Oni se tam scházejí feťáci, holky od cesty s kunčaftama, lidi, kteří žijí dvojí manželský život a pro ně je to takový klidný přístav... A pak další lidi, protože je tam krásná vyhlídka na město. Tak to používají, i když je někdo nasere v práci, tak oni se dívají na to město a uklidňují se tam. My jsme si říkali, že některé lidi to tam třeba polepší, když tam bude Boží symbol. Ta křídla, to je vlastně anděl a vlastně je to i symbol svobody…“ říká na úvod Jiří Štrunc.

„Lidé se rozdělili na dvě skupiny. Na ty, kteří jsou spokojeni se situací, která je v této republice, a pak lidi, kterých se dotýkají slova, která tam byla dána, že směřují do chudoby, a tak dále. Tak se to tam rozdělilo. A udělala se jedna velká chyba, a tím to celé mrzení vlastně vzniklo. To byl doutnák, který odpálil tenhle problém. Poslali tam místostarostku, aby to takzvaně ‚zalepila‘. Nějakej kluk, co tam zrovna obcoval, vytáhl mobil a natočil to a video umístil na youtube kanál. No tak se to dostalo do Prahy. Lidi, kteří sledují příspěvky, to přinesli až panu Fialovi. Ten si pozval našeho bývalého pana primátora Baxu, aby to dal do pořádku. A ten to přehodil sem. Někde prostě hovínko zasmrdělo, dostali z toho průjem, a to tady pak proběhlo.“

„Ráno se probudím v šest hodin, a aniž bych cokoliv věděl, tak mi volala nějaká ženská z Prahy, že půjdu na koberec, že mají připraveno nějakých šedesát lidí a že přijdou demonstrovat před radnici na Slovanech. Já jí říkám – my nechceme nic mít s politikou…“ vysvětluje Štrunc.

Jací jsme

„Narodil jsem se ve zločineckém státě v roce 1952. Ta situace pořád trvá. Stát stále není pro lidi klidný přístav, který jim dá jistoty do života, protože život sám o sobě je nejistý. A ten stát by měl dávat lidem nějaké jistoty – když pracujete, tak budete mít důstojné stáří a takové věci. Ale stát jim ukazuje jinou věc – já jsem ten největší zloděj, který vám krade výsledky vaší práce. Já jsem se tedy ve zločineckém státě naučil žít a my všichni taky. I za komunismu lidi, co říkali, že neměli s režimem nic společného, tak to byl jen zlomeček lidí, protože všichni ostatní s tím režimem kolaborovali, aby se měli dobře. Teď zase někteří další, kteří přišli pochybným způsobem k majetku, tak ten režim hájí. Já říkám lidem, co přispívají k blahobytu těmhletěm, šedá hmota. Ti, co dělají v montovnách u pásu, za mizivou mzdu, a ještě jim berou další peníze. Že jsme národ sráčů, to je jasné. Charakter se zlomil po Bílé hoře. Po popravě sedmadvaceti pánů. A my to už v sobě máme.“

Poté zavzpomínal: „Chlápek, který byl v jedné SS divizi a se kterým jsem seděl, když mi bylo 17 let v hospodě na Šumavě, kde stahoval dříví. To byl pytlák a Němci koho za války chytli za pytláctví, tak jej na místě zastřelili. A on mi vyprávěl, jak v Pobaltí, v Estonsku a v Litvě, kde jsou velké lesy, jim dělali problémy partyzáni. Němci je tam těžko honili. Takže mu dali na vybranou. Formovali dvě divize pro boj s těmi partyzány. Dali mu na vybranou – buď půjdeš do té divize, nebo tě zastřelíme. A on si vybral život. A když ty esesáky po válce stříleli? On říkal – jak se hnul Rus od Moskvy, tak jsem vzal roha… Byl jsem v lesích Litvy a pak jsem se sem vrátil a nikdo nevěděl, co jsem před tím dělal. Vyprávěl mi to, měl už hodně piv a nějakou tu zelenou a usnul na stole. Když se probudil, podíval se na mne a s velkou pýchou řekl – my Češi jsme malý národ, ale velká pakáž. Tak to jsem říkal, to bych dal místo srdce na Hrad, protože to je velká pravda. My dovedeme zradit kamaráda, jen to hvízdne. A máme takovou falešnou hrdost, že jsme něco, ale my jsme jen malý národ, který by teď pomalu vyhlašoval válku. To je neskutečné. Myš, která řvala, to je film od Woody Alena, na to se můžou podívat ti, co chtějí vyhlašovat války,“ vzkazuje Štrunc bojechtivým politikům.

Divadélko…

„Ale to jsem odbočil. Už to pak jelo – Prima, v Blesku vyšlo Anděl ukrýval útok na Fialu, úplný debilové, co to napíšou. Když jsem byl u starosty Aschenbrennera, řekl jsem, že to nechci hrotit, hrát si na hrdinu. Toto jsem napsal a není tam nic, co by nebyla pravda. Je tam jediná moje myšlenka, a to narodili jste se ke svobodě a važte si toho. Teď se už od mateřské školy vedou lidi, aby byli poddaní. Já měl to štěstí, že celý život mám v myšlení svobodu. Bohatství a štěstí je v tom, že když se ráno probudíš, tak si můžeš dělat, co chceš, s kým chceš a kde chceš. Je fakt, že peníze jsou k tomu potřeba, ale ne zas tolik.“

„Já jsem starostovi (Lumíru Aschenbrennerovi – pozn. autora ) říkal, že jde o bramborové divadélko, které utichne během 14 dní ve chvíli, kdy se to nebude hrotit. Zajímavé je, že poté, co jsme ten údajně kontroverzní text vyndali z památníku, přišel člověk, který to chtěl za poměrně slušnou částku od nás koupit. Já na to tenkrát řekl, že to není ani moje, ani jeho, ani nikoho jiného, ale té sochy a k ní se to jednou vrátí,“ konstatuje dále Štrunc. Neopomene zdůraznit, že jeden z mála seriózních politiků, který měl ke kauze smířlivý postoj a nadhled, byl starosta obvodu a senátor za ODS Lumír Aschenbrenner.

… a lid se nesrotí…

„Všechny takovéto věci, které máme po celé republice, žijí svým životem. Jiné je to na Moravě, jiné tady. Já jsem chtěl, abychom měli něco v západních Čechách a v Plzni. Že se to odstartuje takovýmhle humbukem, to nás nenapadlo. Má to nějaké dopady, se kterými si ale nedělám hlavu. Po těch měsících už je to v klidu. Pro lidi je zajímavé, když jsou nějaké skandály. Dokud se lidi nesrotí, a oni se nesrotí, tak tahle vláda z nich bude dřít kůži, jak to je. A to je všechno.“

A na závěr konstatuje: „Já jsem prostě zachytil stav, který je. Vyměnili totalitu za demokraturu. Ne demokracii ale demokraturu, jak říkal Kryl. Ten to věděl a on už taky věděl, než zemřel, kdo jej zneužil. On si mohl udělat státní občanství v Německu a neudělal si jej. To byl vlastenec!“

O vyjádření a okomentování situace jsme požádali jak Ministerstvo kultury ČR, konkrétně ministra Baxu, tak senátora Aschenbrennera. Oba bezúspěšně…