Stát delší dobu skladoval větší rezervy obilí, než které potřeboval. V roce 2013 se proto Agrofertem vlastněná společnost Navos z Kroměříže se správou rezerv dohodla na takzvané rotaci přebytečných 271 tisíc tun obilí. Odůvodnění znělo tak, že by správa rezerv neměla na ochraňování takového kvanta obilných komodit peníze. Standardní rotace probíhá v praxi tak, že takzvaný ochraňovatel, v tomto případě Navos, odebere za určitou cenu ochraňované zboží a zaplatí za něj správě dohodnutou cenu. Obilí pak udá na trhu a v dohodnutém čase jej zase do sýpek, ve kterých se skladují státní rezervy, vrátí. Správa pak za nové obilí dodavateli vulgo ochraňovateli zaplatí stejnou, tedy dohodnutou cenu. Kouzlo spočívá ve velkém čarování s cenami. Jiná cena obilí je na trhu, když je ho nedostatek, jiná, když je krátce po žních. A toho Babišova firma náležitě využila.

Rotační (odkupní) cena se ve zmiňovaném případě prodeje 271 tisíc tun podle druhu obilí pohybovala v rozpětí od 2 tisíc 400 korun za tunu (pšenice krmná, ječmen krmný) do 3 tisíc sto za tunu (pšenice potravinářská). Cena nebyla pro rezervy výhodná, kdyby obilí regulérně prodala přes centrální adresu, získala by výrazně více. Tržní cena obilí se totiž v inkriminované době pohybovala kolem 5 tisíc korun. Takový obchod byl naopak nadmíru výhodný pro firmu Navos. Se zbožím, které nebylo její, mohla spekulovat na burze a výrazně překročit pořizovací cenu.

Navos měl v reálném čase sýpky zase naplnit, což se ale podle dostupných informací nestalo. Správa rezerv proto v září roku 2013 vyzvala ředitele Navosu Vlastislava Mudráka, aby firma v rámci rotace 271 tisíc obilí vrátila. „V návaznosti na smlouvu o ochraňování bylo ke dni 31. 7. 2013 na základě plnění jednotlivých smluv a cenových dohod z vaší strany celkem vyskladněno 271 592,023 tun rotačních zásob obilovin,“ stojí v dopise Mudrákovi. A v listu také stojí, že to samé množství má tedy Navos do rezerv zpět dodat.

Správa státních hmotných rezerv je dnes v informování o této transakci velmi skoupá, podle dostupných zjištění týdeníku Euro Navos naplnil do sýpek jen necelých 45 tisíc tun. K poměrně zajímavé situaci pak došlo v listopadu roku 2014. Předseda hmotných rezerv Pavel Švagr uzavřel v tichosti s ředitelem Navosu Mudrákem a zástupcem místopředsedy představenstva Agrofertu Josefem Mrázem „smlouvu o jiných závazcích II“, která fatálně změnila podmínky vracení obilí. Správa smlouvy o kontraktech standardně zveřejňuje na svých webových stránkách, ale zrovna tato na nich vyvěšena není.

Na smlouvě jsou klíčové tři body: například ten, že Agrofert dodá správě rezerv zmiňované obilí do deseti let. „SSHR je oprávněna kdykoli v průběhu deseti let od uzavření této smlouvy písemně vyzvat Navos k dodávce obilovin do státních hmotných rezerv až do celkového množství 228 tisíc tun,“ podepsal ve smlouvě výhodnou klauzuli pro Babišovu firmu Švagr. A přitažlivost ze strany státní instituce vůči Babišovi jde ještě hlouběji. Tato smlouva totiž zrušila všechny závazky ze smlouvy předchozí a neuzavřeného obchodního případu. A nejsou v ní ani žádné sankce za její neplnění. „A kdo zaručí, že si někdo z vedení státních rezerv po deseti letech vzpomene na tuto v archivech zapadlou smlouvu? Laik to nepochopí, nový úředník nejspíš také ne. A navíc půjde vůbec všechny potřebné smlouvy těžko spárovat,“ varuje pracovník státních rezerv, který si z obav před vyhazovem přál zůstat v anonymitě.

Jenže to není ze smlouvy, nahrávající Babišově společnosti, zdaleka všechno. V ujednání je klauzule, že pokud bude Navos 228 tisíc tun rezervám vracet, respektive prodávat nové obilí, správa bude platit ceny, odvíjející se od francouzské komoditní burzy Matif (International French Futures and Options Exchange). „Cena za tunu na této burze se pohybuje kolem 6 tisíc korun za tunu. Kdyby Navos vrátil všechno chybějící obilí, firma na tom díky liknavosti státních rezerv vydělá minimálně půl miliardy korun,“ varuje dále úředník.

Šestadvacátého listopadu 2014 ale předseda Správy státních hmotných rezerv Pavel Švagr uzavřel s Navosem ještě „dodatek číslo 10“, kterým navyšuje Navosu cenu za takzvané ochraňování obilí. „Ukladatel se zavazuje uhradit ochraňovateli odměnu ve výši 26,16 korun za tunu za měsíc,“ stojí v dodatku. A Navos může ochraňovat až 590 tisíc tun obilí. Navýšení o téměř 600 tisíc korun měsíčně se na ulici také jen tak nenajde.

Agrofert ve vstřícnosti státních hmotných rezerv žádný problém nevidí. „Pokud jde o ochraňování obilí pro SSHR, příslušná smluvní dokumentace je transparentně uveřejněna na webu Správy státních hmotných rezerv,“ tvrdí jeho mluvčí Karel Hanzelka. Jak jsme ovšem dokázali, veškeré smlouvy rozhodně ne.

Mluvčí státních rezerv Jakub Linka na otázky už poněkolikáté zareagoval tak, že z nich uhýbá. „Společnost Navos je jedním z ochraňovatelů. Smlouva o ochraňování obsahuje pouze ujednání o obměně. V rámci obměny je vždy odebráno stejné množství, které je zpět naskladněno. Stav je tedy fixní,“ tvrdí na rozdíl od zjištění Linka. Na otázku, jestli je možné k vysoutěžené smlouvě uzavírat zásadní, původní smlouvu měnící dodatky, Linka odpověděl: „Dodatky, které byly uzavřeny s firmou Navos, obsahovaly pouze zpřísnění podmínek pro vyskladnění v případě krize a také zpřísnění sankcí. To znamená, že se v těchto smluvních vztazích díky tomu zlepšilo postavení státu.“

O tom, že Babišova firma dostala za tunu ochraňování o korunu navíc, ani slovo. „Je standardní uzavírat dodatky, které nemění smysl, ani ekonomické parametry smlouvy, například může jít o úpravu počtu a lokalizaci skladů,“ dodal. I o tomto jeho tvrzení se dá úspěšně pochybovat. Linka pak konkrétně nezareagoval ani na dodatečně položené otázky.