Tuto neděli přiletí z Ukrajiny do Česka další naši původní krajané, které donutila k odchodu válka. Je to celkem přirozeně akt, který řada lidí vnímá pozitivně, mimo jiné proto tyto navrátilce přijde přivítat na letiště i prezident Miloš Zeman. Ovšem jak na to pohlížet třeba z bezpečnostního hlediska? Mohou z toho plynout pro naši zemi nějaká rizika?

Především je třeba říct, že návrat českých krajanů zpět do vlasti je akt pochopitelný, a pokud je podmíněn humanitární pomocí s ohledem na probíhající konflikt, i logický. Neakceptovat volání o pomoc české menšiny z oblasti zmítané regulérní válkou by bylo na pováženou a velmi pravděpodobně by se jednalo i o politickou sebevraždu té vlády, která by takovouto pomoc odmítla.

Něco podobného proběhlo i v minulosti během jugoslávské krize na počátku 90. let, proto můžeme např. v Rakousku vnímat asimilovanou velmi početnou srbskou menšinu. Podobně jako českou menšinu ve Švýcarsku a Kanadě z emigrační vlny po roce 1968. Mezi těmito migračními vlnami je však zcela zásadní rozdíl z hlediska státobezpečnostních rizik.

Můžete ta rizika trochu přiblížit? Aby to totiž nebudilo dojem, že přicházejí spolu s návratem krajanů automaticky…

Ano, vlna exodu jugoslávských uprchlíků a morální povinnost jejich přijetí v okolních státech je celkem standardní situace a z pozice bezpečnostních rizik se nejedná o vysloveně nebezpečný moment pro přijímací zemi. Tedy pokud nebereme v úvahu možný nárůst obecné kriminality.

Naopak příjem českých krajanů z Ukrajiny je však z pohledu možných státobezpečnostních rizik srovnatelný s emigrační vlnou z Československa na Západ po srpnu 1968.

Není to poněkud přehnané? Z čeho vycházíte?

Musíme nutně uvážit, že emigrační vlna po roce 1968 zejména do Rakouska, Švýcarska a Kanady se formovala v prostředí takzvaného Sovětského bloku. Nic na tom nemění fakt, že se jednalo z 99 procent o odpůrce komunistického režimu. To jedno procento však s sebou mohlo přinést – a pravděpodobně také přineslo – ilegálně-legální cestou do prostředí nepřátelského Sovětského svazu hotové agenty. Také se jim říká v hantýrce zpravodajů informační zdroje s konkrétními úkoly. Jednalo se o aktivní agenty, jejichž hlavním posláním bylo sledovat československou emigraci, její asimilaci v místní komunitě, zájem západních kontrarozvědek o tuto komunitu apod. Další skupinou mohli být takzvaní spící agenti. Šlo o emigranty, kteří po dobu mnohdy i dlouhých let nevyvíjeli žádnou rozvědnou činnost. Jejich jediným úkolem bylo splynout s prostředím. Takoví agenti jsou nejnebezpečnější, protože je v podstatě nelze odhalit. Mohou být až po letech aktivováni, a aniž by si jejich okolí všimlo nápadné změny, začnou zpravodajsky pracovat. Sbírat zpravodajsky důležité informace. A nejrizikovější moment celé infiltrace a následné asimilace byl vyřešen v rámci masivní vlny emigrace pod tlakem sovětských tanků.

Ano, popisujete historii, ale skutečně se domníváte, že to, co se dělo v minulosti, je možné i v současných podmínkách? Přece jen se změnilo i politické klima…

To, co popisuju, je vykreslení jisté podobnosti se současným programem přesídlení ukrajinských Čechů zpět do vlasti. A scénář je podobný. Jejich transfer je vyřešen – tedy humanitární pomoc, kterou nelze odmítnout. Skupina Ukrajinců, kteří tímto způsobem přesídlí do České republiky, však přichází z oblasti, kde nyní vítězí proruský režim a kde naplno fungují ruské tajné služby. Musíme si nutně uvědomit, že vývoj naší země po roce 1989 nás bezpečnostně zařadil na nepřátelskou stranu vůči Rusku. Ruským zpravodajským službám se zde nabízí jako na talíři možnost touto cestou infiltrovat své agenty do kontingentu ukrajinských Čechů. Zdali FSB (Federální služba bezpečnosti – nástupnická organizace bývalé tajné služby KGB ) tuto možnost využije, je otázka, kterou by se české zpravodajské služby měly velmi vážně zabývat a vycházet z předpokladu, že mezi přesídlenými mohou být takto naverbovaní jedinci.