Před několika týdny jsem v NEWSROOMU upozornil na vcelku signifikantní příklad plýtvání koncesionářskými daněmi pravidelně plynoucími do útrob „naší“ Česká televize. Kladl jsem otázku, jak je možné, že na ordinérní zpravodajskou reportáž celkem běžně jezdí třeba i sedm jejích zaměstnanců, zatímco ze soukromých televizí v průměru dvoučlenný štáb. Odpověď složitě nehledejme, zkrátka zákonný pěnězovod na placení stovek a tisíců lidí z ČéTé jen těžko vyschne, a znáte to, z cizího krev nikdy nepoteče.

No a s tímto přímo souvisí zážitek mého kamaráda, který je ze své funkce s médii v pravidelném styku. Nedávno pozval novináře na zajímavou akci a Česká televize zřejmě nechtěla nechat nic náhodě, vždyť posuďte sami. Nejprve dorazil přenosový vůz se štábem na živý vstup pro vysílání Studia 6. Pár minut po jeho odjezdu se na místě objevil další štáb s tím, že chce natočit reportáž pro Události. A aby toho nebylo málo, tak druhý den mu volá redaktorka pořadu Události v regionech, že by to všechno chtěla natočit znovu. Prostě dokonalá ukázka veřejnoprávní anarchie. Kolik takových excesů na Kavkách je? Kolik desítek milionů korun povinných plátců vyletí komínem?

Informace o Sýrii se berou od člověka, který v zemi 18 let nebyl

V poslední době jsme z úst vedení České televize trochu opatrně slyšeli, že zdroje jaksi nejsou a že by bylo dobré uvažovat o zvýšení sazby povinného výpalného alias koncesionářských poplatků. Ještě bych dokázal vystát, pokud by tyto prostředky šly především do objektivity a nestrannosti zpravodajství a publicistiky, a to formou cest zpravodajů například do rizikových oblastí současného světa.

Z mého pohledu je totiž až skandální, když „zaručené zprávy“ ze Sýrie ČéTé přebírá od „renomovaných“ informátorů jako Reuters, New York Times či CNN odkazujících na zdroje typu Bílých přileb či Syrské organizace pro lidská práva sídlící v britském Coventry, jejíž šéf v Sýrii nebyl 18 let. Takže mi vrtá hlavou, proč nepošlou do Damašku třeba pana Kubala, který to tam už zná, aby se na dění zeptal tamních obyvatel a přinesl objektivní reportáž o situaci. Vždyť Česká republika má v Damašku ambasádu, ta by mu jistě poskytla součinnost.

Spencerovou ČT nepozve, má odborníky, co nevytáhnou paty z Prahy

Připomínám, že některá jiná média v době informační války takto již postupují, a to nejen ta soukromá. Mohu uvést příklad reportéra německé veřejnoprávní televize ZDF Uliho Gacka, který se do Sýrie rozjel a tamní obyvatele vyzpovídal. Zpochybnil tím oficiální mainstreamovou verzi nedávných událostí, které vyvrcholily raketovou agresí „spojenců“. To, že se jeho svědectví v hlavní stoce neobjevilo, nepřekvapí. A nemohu zapomenout na Terezu Spencerovou, rovněž častou návštěvnici Blízkého východu. Ale místo ní v České televizi syrské události pravidelně komentují osvědčení odborníci „od stolu“, kteří z Prahy nevytáhli paty a jejichž pohled na blízkovýchodní krizi zcela konvenuje s oficiální linií. Nihil novi sub sole, tedy nic nového pod sluncem.

Současná hyperturbulentní doba je nesmírně užitečná v tom, že v plné nahotě odkrývá práci žurnalistů, právě především těch mainstreamových. Až na čestné výjimky již vzpomínanou absenci objektivity, vyváženosti a nestrannosti, na straně druhé až směšnou licoměrnost a takový ten svazácký aktivismus nepříliš vzdáleně připomínající propagandu. Takže je pro NEWSROOM z čeho vybírat.

Spojenecká bomba je humanitární, ta nepřátelská zabíjí děti a civilisty

Tentokrát mě zaujala práce s tématem války v Jemenu, či tedy spíš vyvražďování části tamních obyvatel Saúdskou Arábií. Že o něm mnoho lidí neví, nepřekvapí, Saúdové jsou přece „zprostředkovaně“ našimi spojenci, což i média hlavní stoky zpravidla reflektují svým mlčením. A jak už víme z nedávné minulosti, není bomba jako bomba, ta spojenecká je humanitární, ta nepřátelská zabíjí děti a civilisty.

Před několika dny si letadla takzvané arabské koalice vzala za terč pravděpodobně nepřátelskou a agresivní jemenskou svatbu. Účastníci veselky mířili na saúdskoarabské území špunty od lihuprostého šampusu, rovněž u toho byli zřejmě příliš hluční, a tak je „arabská koalice“ zasypala sprškou uklidňujících bomb. Asi čtyři desítky lidí zabila, neváhala útočit ani na sanitky směřující do tamních nemocnic. Mezi oběti patří děti i ženy (včetně nevěsty), většina těl byla roztrhána na kusy. Třeba íránská agentura Tasnim o vraždění informovala 23. dubna ráno. A co na to naši novináři? V českém mediálním rybníčku mi vyhledávače našly odezvu na některých „dezinformačních“ serverech, z mainstreamu pak pouze na Novinkách. Ty zprávu vydaly až 24. dubna odpoledne, nicméně přesto zaslouží pochvalu.

Jeden mrtvý Američan a relevance obsahu zpráv, které vydávají agentury

Chování těchto popíračů reality je jednoznačně důkazem do nebe volající nechutné licoměrnosti a zavedení jakéhosi principu „míry hodnoty obětí“. Civilisté údajně vraždění Bašárem Asadem stojí nejen za obsáhlý mediální diskurs, ale následně i vojenskou akci. Zabíjení Saúdskou Arábií nevydá ani za článek. Kde je raketový útok „spojenců“ na Rijád? V této souvislosti jsem si vzpomněl, jak mi před lety kamarád pracující pro jednu „respektovanou“ světovou agenturu s humorem popisoval relevanci obsahu zpráv, které jdou do jejího servisu. Co si pamatuji, tak jeden mrtvý Američan = tři mrtví Západoevropané = 50 mrtvých Východoevropanů = 1000 a více mrtvých Asiatů či Afričanů. Dnes se mi zdá, že snad na tom něco bude.

Půvabně licoměrné je také používání zavedených slovních spojení „diktátor Asad“ či „syrský režim“. U Saúdské Arábie takové termíny rozhodně nehledejte, přitom stále jde o despocii nejhrubšího zrna. Takže nevraždí saúdskoarabský režim, ale arabská koalice, což zní skoro až láskyplně. A v čele země, v níž na rozdíl od Sýrie volby skutečně nehledejte, není diktátor, ale král s princem. Prostě jako v pohádce.