„Samozřejmě, že podle mě je dnešní stav společnosti velkým zklamáním nadějí z roku 1989. Všichni, co tehdy stáli na náměstích, chtěli svobodu. Nepředstavovali si ale, že zde po třiadvaceti letech vůbec nebude samozřejmá dostupná zdravotní péče či vzdělání. Když někteří zaplatí za bydlení, musejí pak počítat s každou korunou a nemohou si dovolit třeba léky. I fakt, že lidé nemají dostatečné zaopatření ve stáří, je otřesný. To nikdo nečekal,“ podotýká Dienstbier. Kromě svobody ještě očekával, že budou v zemi platit i sociálně důstojné podmínky pro všechny, což se nestalo.

Přirozený antikomunismus

S některými ze studentských vůdců se prý setkává poměrně pravidelně. Většina z nich se ale politicky obrátila spíše napravo. A co on na to? „Podle mě jde o určité zmatení pojmů. Po roce 1989 byl dost přirozený určitý antikomunismus. Šlo totiž o odmítání papalášů bývalého režimu. To s levicí a pravicí nemá nic společného. Vždyť mezi největší antikomunisty už historicky patřili sociální demokraté. Zejména ti, co zažili násilné sloučení s komunisty v roce 1948. Právě oni patřili k nejvášnivějším antikomunistům,“ podotýká s tím, že v žádném případě nešlo o svobodné rozhodnutí, protože komunisté při tom museli zlikvidovat několik sociálnědemokratických lídrů a nepoddajné členy šikanovali.

On vstoupil do ČSSD v roce 1997 a v dnešní vracející se oblibě komunistů vidí, jakož i ostatní sociální demokraté, hlavně vinu neschopnosti vlády Petra Nečase. Vytvořit koalici s komunisty se nebrání a prý ani táta disident by nebyl proti. „Tatínek byl realista a na to téma jsme se několikrát v minulosti bavili. Souhlasil by s tím, že politika se má dělat na základě programů a je přirozenější spolupráce na levici, než velká korupční koalice, kde nejde o program. U nich jde jen o to, kdo co urve. Je to jen technologie moci a kořistění. V politice je tedy programové řešení legitimnější a slušnější,“ podotýká.

Stateční lidé odcházejí

Na převrat a konec bývalého režimu přesto vzpomíná s nostalgií. „To byla euforická doba. Opravdu jsem byl dost nadšen z toho, co se tehdy dělo. Změna ke svobodným poměrům pro mě byla naprosto nejzásadnější změnou ve veřejné části mého života. V tomhle smyslu na nic nebudu vzpomínat tak rád, jako právě na dění na konci roku 1989,“ vysvětluje pro ParlamentníListy.cz. Ohledně některých negativních vyjádření bývalých studentských kolegů ze sametové revoluce se jen ušklíbne: „Pan Mejstřík nepsal hezky opravdu vůbec o nikom, takže bych ho nepovažoval za měřítko.“

Poprvé oslavíme 17. listopad bez exprezidenta Václava Havla, jednoho z hlavních symbolů nenásilného převratu. „Odchází celá jedna velká generace statečných lidí, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech, tedy v době, kdy to vypadalo beznadějně, něco obětovali a bojovali za to, co považovali za správné. Za svobodu a za ochranu lidských práv. Není to jen Václav Havel, ale celá řada dalších lidí, kteří si dle mě zaslouží úctu za to, co dělali před rokem 1989 s rizikem ztráty vlastní svobody a někdy i zdraví,“ doplňuje.