Zákonodárci chtěli pomoci lidem s hendikepem tím, že při veřejných zakázkách budou zvýhodněny firmy, které zaměstnávají postižené. Postoj státu se postupně vyvíjel. V zákoně č. 137 z roku 2006 bylo uvedeno, že od nabídkové ceny společnosti, která zaměstnává hendikepované, bylo odečteno patnáct procent. „Účastní-li se otevřeného řízení, užšího řízení nebo zjednodušeného podlimitního řízení při zadávání podlimitní veřejné zakázky na dodávky nebo služby dodavatel zaměstnávající více než 25 zaměstnanců, z nichž je více než 50 % zaměstnanců osobami se zdravotním postižením, je pro hodnocení nabídek rozhodná výše nabídkové ceny tohoto dodavatele snížená o 15 %. Ustanovení § 82 odst. 4 tím není dotčeno.“

V roce 2008 se začala psát historie První chráněné dílny (PCHD) Tomáše Horáčka, která se stala symbolem absurdity citovaného zákona.

Na konci roku 2009 vykázala společnost hospodářský výsledek před zdaněním ve výši 787 tisíc korun a jako předmět podnikání uváděla výrobu textilních oděvů. O rok později vykázala 1,579 milionu, za 2011 pak 2,523 milionu. V roce 2012 se společnost začala aktivně ucházet o veřejné zakázky, její hospodářský výsledek se dostal na 4,144 milionu korun, přičemž v závěrkách se stále uvádí, že se zabývá výrobou textilních oděvů.

Výrazný obrat přišel v roce 2014.

Hospodářský výsledek sice účetně výrazněji nevyrostl, ale vidíme zajímavý obrat ve výročních zprávách. Zatímco v roce 2013 vykázala PCHD tržby za prodej svých výrobků a služeb přes 37 milionů, o rok později se stejná položka snížila na pouhých osm milionů. Zato vyrostly tržby jako celek, a to na 70 milionů korun. Změnila se také právní forma. Byznysem už není výroba textilních oděvů, ale obecná oblast výroby, obchodu a služeb. Pravý podnikatelský záměr se začal vybarvovat. Cíl? Veřejné zakázky.

Jak to všechno fungovalo?

Naprosto jednoduše.