V rozhovoru pro noviny Basler Zeitung Tibi rozsáhle hovořil (ZDE) o problematice islámu v Evropě, o současné imigrační politice Angely Merkelové a vůbec o vztahu německé společnosti k této otázce. 

Německá společnost má podle profesora Tibiho tendence k polarizaci čili ke dvěma názorovým extrémům. Jedna část společnosti podléhá nyní euforii k cizímu a druhá naopak nepřátelství k cizímu. Nezná zlatý střed. „To neříkám jenom já. Vysledovali to i dva německo-židovští filosofové. Helmuth Plessner napsal, že Němci opakovaně podléhají ‚kouzlu extrémních pohledů na svět‘. Theodor D. Adorno psal o německé nemoci, kterou pojmenoval jako ‚patos absolutního‘.“ 

Tibi také naznačil, že způsob, jakým vzniklo sjednocené Německo, nebyl ve srovnání se zeměmi jako Anglie nebo Francie normální. Důsledkem je, že Němci mají už od 19. století problém s národní identitou. Hitler byl součástí německého problému či „zvláštní cesty“ (Sonderweg), ale rozhodně nebyl podle Bassama Tibiho nějakou náhodou. A „zvláštní cestou“ je podle něj také dnešní uprchlická otázka v Německu. Přijetí 1,5 milionu lidí a odmítání Merkelové stanovit dokonce horní limit je podle jeho názoru opět německá zvláštní cesta, která nedokáže v Německu ustavit „normálnost“. 

Profesor Tibi je doma v Göttingenu; podle jeho slov toto město přijalo velký počet uprchlíků. Ti nyní, jak říká, „dělají velký hluk na veřejných místech a přinesli do centra neklid“, zatímco běžní Němci mají strach se proti tomu ohradit, protože by mohli být považováni za rasisty. Těmito slovy shrnul svoje pozorování situace v Göttingenu. On sám problém oslovit je a požádat je, aby ztišili rádio a podobně, jako původem Syřan nemá. 

Tibi v rozhovoru také shrnul názory úspěšných přistěhovalců do Německa, a to nejen svůj, ale třeba také tureckých a íránských taxikářů, se kterými je podle vlastních slov velmi často ve styku, protože nemá auto. Nikdo z nich příchod 1,5 milionu lidí do Německa prý nevítá. „Těchto 1,5 milionu uprchlíků přinese do společnosti nepokoj. A my němečtí cizinci se obáváme o naší integraci.“ Tibi také připomíná, že slušný Němec a nacista jsou jenom různé strany stejné mince a že ze slušných lidí budou zítra nacisté. 

Profesor Tibi dále přiznal, že když přišel do Německa ze Sýrie, odkud jeho rodina odešla v roce 1965, byl názorově antisemita. Antisemitismus označil za běžnou součást kultury na Blízkém východě či konkrétně v Sýrii. Při studiích v Německu pod vedením slavného Adora tento kulturní antisemitismus Bassam Tibi překonal. Avšak podle jeho názoru „je většina Syřanů antisemity“. 

Jako rodilý mluvčí arabštiny má Tibi výhodu znalosti jazyka, a proto se na ulicích zastavuje a zapojuje do hovorů s azylanty. Získává tak informace, které Němci nedostanou, protože Syřané s ním mluví podle jeho slov jinak než s německými úřady. Uvedl, že z problémů, se kterými se tito azylanti setkávají během azylového řízení, viní obvykle židy, protože žadatelé byli socializováni v antisemitské kultuře. 

„Věřte mi, že arabsky a s arabskými argumenty mám nad těmito lidmi větší moc než německý policista,“ řekl dále Tibi na adresu toho, jak se snaží v osobní rovině vyrovnat s příznaky „hlučné arabské kultury“, která je nyní přítomná v Göttingenu. 

Dále je Tibi toho názoru, že by samotní Němci měli více dávat najevo to, jak funguje jejich vlastní kultura. Podle Tibiho je třeba, aby německé regulační orgány jasně vymezily hranice přípustného chování. To se prý neděje především ze strachu z rasismu, který je dnes větší než strach z poklesu veřejného pořádku. 

Nad vděčností za pomoc, kterou německá média zdůrazňují u azylantů, slovy göttingenského profesora „převažují velká očekávání, která ale mají také racionální vysvětlení. Žijeme v globalizovaném světě; lidi vidí už ve svých domovech, že v Německu mají velké byty, blonďaté ženy a sociální stát. Když jsem byl v Káhiře, byl tam dvoupokojový byt luxus. Muž, který se chce v Káhiře oženit, musí otci prokázat, že má dvoupokojový byt. Tady v Göttingenu znám šestnáctileté Araby, kteří si pronajali dvoupokojový byt. A kdo má v šestnácti dvoupokojový byt, bude mít v osmnácti letech auto! Jenže na to sociální pomoc už nestačí“. Tím pádem je tu velký potenciál pro zklamání. „Zažijeme velké sociální konflikty,“ myslí si profesor. Podobná očekávání tu nebudu naplněna vzhledem k tomu, že na to Německo nemá prostředky. Dále Tibi argumentuje, že hodnotový systém uprchlíků není slučitelný s modernitou. Jak Tibi řekl, při rozhovorech se Syřany mnozí říkají o Němcích, že „nemají čest“, protože „jejich ženy mohou spát s každým“. Naopak ze syrského pohledu je záležitostí cti mužů, že jejich ženy, dcery a sestry nemohou spát s kýmkoliv. 

Incidenty na nový rok v Německu vidí profesor Tibi v rámci tohoto postoje. Podle něj tito azylanti vědí, že při obtěžování žen páchají trestný čin, ale zároveň si myslí o německých ženách, že jsou děvky. Jako problém vidí, že německá policie jedná s uprchlíky ve strachu, že bude obviněna z rasismu. „Mnoho příchozích proto vidí Němce jako slabochy. Nebere Němce vážně.“ 

„Můj odhad je, že tito mladí muslimští muži chtěli v Kolíně nad Rýnem ponížit ženy, a tím ponížit německé muže. Ženy pro ně byly nástrojem.“ Potřeba ponížení je v Tibiho vidění otázkou kultury, ze které pocházejí. V Sýrii je znásilnění ženy válečnou zbraní, upozornil Tibi v této souvislosti. Příčinou těchto útoků byla podle jeho názoru zase nenaplněná očekávání. 

V budoucnosti by neviděl problém v případě, že by německý stát začal s integrační politikou. Tady ale profesor Tibi zatím nevidí žádný integrační koncept, žádnou uprchlickou politiku, ale jenom chaos. Ve vztahu k integraci má poměrně jasno; požaduje, aby došlo k převychování migrantů za světa islámu do demokracie. Toho nemůže být ale dosaženo změnami zákonů o integraci, ale především přenosem hodnot pomocí vzdělání, tvrdí profesor. 

Německo má problém s přenosem svých hodnot, tedy s integrací a jako příklad Tibi uvedl Spojené státy, kde se muslimové úspěšně identifikují s Amerikou a mají k ní pocity sounáležitosti. Jak řekl o sobě: „Jsem německý občan, ale nejsem Němec. Platím za Syřana s německým pasem. V Německu je rozdíl mezi občanstvím a němectvím.“ I další odpověď profesora Tibiho v rozhovoru byla překvapující: „Říkáte, že jsem tu udělal velkou kariéru – to ale není pravda. Jsem 28 let profesorem na univerzitě v Göttingenu, ale to je jen konec mojí kariéry v Německu. Svou kariéru jsem udělal ve Spojených státech. V Německu jsem byl vyloučený, kopali do mě a byl jsem obětí šikany. Žádnou vítací kulturu jsem nezažil. Jediný důvod, proč jsem tu zůstal, je moje německá rodina. Nechtěli do Ameriky. A to rozhodnutí bylo pravděpodobně špatné,“ shrnul svoje životní zkušenosti s integrací v Německu. 

V další části rozhovoru profesor Tibi řekl bez obalu, že integrování muslimů je těžší úkol než například integrovat hinduisty a buddhisty. „Řeči o tom, že špatná integrace muslimů nemá souvislost s islámem, jsou kecy, řekl otevřeně. Islám, pokud není reformovaný, integraci znesnadňuje. Německo se stalo příkladem země, která má problém se schopností integrovat cizince a kam přišli velmi špatně integrovatelní lidé. „Dnes vidím, že Německo není schopné nabídnout novým spoluobyvatelům domovní řád pro mírové soužití. Sami muslimové v Německu se nechtějí zavázat k euroislámu,“ řekl dále Tibi ve vztahu ke dvěma konceptům, které jako odborník prosazoval – euroislámu a koncepci dominantní kultury. „Dnes mám oboje za utopie. Kapituloval jsem.“ 

V samotném konci rozhovoru se Bassam Tibi vyjádřil k otázce, proč v době uprchlické krize v Německu nebyl jako známý expert na islám a na Blízký východ oslovován zdejšími médii. „Existují kritické názory, po kterých není v této zemi poptávka. Pro ně existuje náhubek. Byl jsem v německé televizi expertem na islám a Blízký východ, sedmnáct let jsem byl pravidelným hostujícím autorem Frankfurter Allgemeine Zeitung a psal jsem pro všechny větší německé noviny. Pak jsem byl ze všech médií odstraněn. Situace se změnila v roce 2016, kdy jsem se s pomocí Alice Schwarzerové mohl vrátit. Měl jsem hodně co říct, ale můj názor nechtěli slyšet.“