„Češi většinou jezdí na dovolenou do Tunisu, na hory do Alp, mají auto, taky chalupu a stejně nejsou spokojeni. Nejspíš jde o závist. Myšlenka komunismu je založena na závisti, nikdo nesmí mít víc. Ale komunismus to se závistí dotáhl v bývalém Československu dál než v Rusku. A tohle jsou důsledky. Když se ptám lidí, jestli se nyní mají hůř, většinou mezi čtyřma očima odvětí, že ne, ale štve je chování vlády a množící se aféry,“ sdělil pro ParlamentníListy.cz emigrant z Nového Zélandu Jaroslav Trombík. Je mu osmaosmdesát, přesto občas do vlasti na pár měsíců přiletí a nestačí se divit.

Podiv rovnostáře

ParlamentníListy.cz jej nicméně navštívily na Novém Zélandu, tedy přesněji na jeho farmě nedaleko největšího města Aucklandu. Hned zpočátku nabídl tykání. Tak je to prý na Zélandu zvykem, protože je tam rovnostářská společnost a každému to vyhovuje. „Nehrajeme si tady na inženýry nebo profesory. Baví se každý s každým bez nějakých úšklebků. Zato v Česku má někdo ferrari anebo vlastního řidiče a hned si myslí, že je něco víc. Taková blbost,“ postěžoval si.

Ostatně i politici se na Zélandu starají spíše o blaho občanů než jen o své vlastní. Je už starší ročník, takže si dokáže dost živě vybavit názory první republiky. „Edvard Beneš neměl moc rád agrárníky. Nicméně agrárník Antonín Švehla vždy dával k lepšímu vtip, jak se rozezná český politik od prasete? To se dá doprostřed prázdné cimry koryto se žrádlem. Prase se nažere a jde si lehnout do kouta. Zato český poslanec se od toho koryta nehne,“ doplnil s tím, že taková situace stále trvá. Ovšem nelze to zobecnit.

Nevěřil komunistům

Nikdy nevěřil takzvanému komunismu s lidskou tváří a jeho představitelům. „Jakýkoliv komunismus s lidskou tváří pro mě neexistuje. Jiří Pelikán kdysi vyhazoval študáky ze studií a pak dostal od Václava Havla vyznamenání jako disident. To byl políček do tváře demokratů. Když přijel Alexander Dubček, hned jsme upozorňovali, ať nečekají, že ho budeme vítat. Navíc Václav Klaus, Karel Dyba i Vladimír Dlouhý byli poslaní do ciziny studovat ekonomii, aby věděli, co dělat, až přijde komunismus s lidskou tváří. Všichni se vrátili zpět plnit úkoly,“ podotkl pro ParlamentníListy.cz.

Je klasický kopečkář. Do západního Německa utekl s kamarádem se štěstím přes Železnou Rudu v roce 1949. Za druhé světové války byl totálně nasazen, odnesl to chatrným zdravím. Proto mu po emigraci nabídli buď Nový Zéland anebo Norsko. Vzal to první a roku 1951 se zúčastnil šestitýdenní plavby z Bremenhafenu do australského Sydney a následně odletěl do novozélandského Wellingtonu. Jako emigrant musel dva roky těžce fyzicky makat a pak se mohl vrhnout na to, co ho bavilo. Jako zemědělský inženýr totiž v roce 1947 pokračoval ve studiích v oboru veterinář v Brně. Po dvou letech odmítl podepsat přihlášku do komunistické strany, byl prohlášen za egoistu a jako vrah dělnické třídy přes výborné známky ze studií vyloučen. Farmu však má dodnes.

Vláda kašle na emigranty

„Jsem rád, že jsem v době bývalého režimu nemusel přispívat k morálnímu chřadnutí a ponižování našeho národa,“ doplnil k historii své emigrace. Dodnes však Trombíka trápí postoj české vlády k emigraci. „Po cinkání klíči a revoluci byly přijaty protiprávní zákony, které měly znesnadnit Čechům v zahraničí žádat o restituce. Nic jsem nechtěl, ale měl jsem s tím problém, protože šlo o porušení lidských práv, za které Václav Havel vždy bojoval. Šlo o zákony, podle nichž by se emigranti s nárokem na restituci museli vrátit domů, aby jim byl majetek vrácen, a také byli povinni převést veškerý svůj majetek do Česka. Kvůli naší stížnosti přes Brusel byly tyto zákony zrušeny. Nicméně exulanti museli být potrestáni, takže je nikdo nepřizval k privatizaci. Důvod? Žijeme v demokracii a většina národa si to přeje,“ řekl redakci zklamaně.

„Pro mě je doma tam, kde mám rodinu. Část žije v Aucklandu, část v Melbourne, část v Brisbane a rozšířená rodina stále sídlí v rodných Beskydech,“ vysvětlil. O svých poznatcích ze zemědělství se nikdy nebránil podělit s hospodáři z Česka. Ještě ve vysokém věku se totiž stará o farmu o rozloze třiasedmdesát hektarů. Ještě jiný zemědělec v pronájmu tam dohlíží na dvousethlavé stádo krav. Hospodaří dohromady, zisk dělí napůl.

• Politika a společnost JINÝMA OČIMA