Podle Jiřího Weigla aktuálně u nás jde v souvislosti s Ukrajinou více o boj o naše myšlení, názory a uvažování. "Krize má daleko širší dimenze než jen tu ukrajinskou. Jsem přesvědčen, že se můžeme ubránit a nebýt objekty mediální manipulace jen v případě, že se budeme snažit pochopit dění, motivy a zájmy všech aktérů toho, co na Ukrajině probíhá,“ řekl na úvod Jiří Weigl. Aktéři ukrajinské krize jsou přitom podle něj tři – Ukrajina, fenomén Ruska a to, co tento stát prožívá, a třetím hráčem je Západ a my jako jeho součást.

Při pronikání do tématu začal Jiří Weigl v nedávné historii. "Problém lze zarámovat pocitem, který jsme měli v době, kdy se rozpadal Sovětský svaz a všichni s obavami sledovali dění v nesmírně pesimistických očekáváních, byly zde obavy z humanitární katastrofy, občanské války apod. Překvapivě se ale nic takového nestalo, SSSR se rozpadl podle hranic bývalých svazových republik s drobnými krizovými momenty a relativně kultivovaně zmizel. Zanechal za sebou ale rozvrácené země, které se snažily vybudovat civilizovanou společnost. A Ukrajina byla jedním z takto vzniklých států,“ vysvětlil Jiří Weigl.

Ukrajina jako Rusko 2

Problém podle něj ale byl ještě v dobách komunistického státu a v tom, že tehdy nevznikla bojem národa za samostatnost, ale že byla produktem stalinských plánovačů a řešení národnostní otázky. "Jako u ostatních svazových republik šlo o uměle vytvořenou entitu, která měla předstírat řešení národnostní otázky v SSSR. A tato Ukrajina se pak oddělila od Sovětského svazu a došlo k tomu přes ohnisko změn a reforem, kterým v devadesátých letech byla Moskva,“ říká Jiří Weigl. Symbolem překonávání komunismu přitom byl Boris Jelcin, který ale nejednal promyšleně, ale pouze se silnou vůlí komunismus opustit. Toto reformní úsilí naráželo na hluboký odpor staré sovětské nomenklatury a rozpad SSSR byl i výsledkem snahy staré nomenklatury ubránit svoje výhody před vichrem změn, který vanul z Ruska. "Na tomto základě vznikly samostatné státy. Zatímco středoasijských republik se zmocnili tajemníci místních komunistických stran, na Ukrajině se stalo něco jiného, ale ne příliš odlišného. Ukrajina začala vystupovat jako Rusko číslo dvě. Měl jsem příležitost setkat se s delegacemi vlád a prezidentů v 90. letech a ani jeden z nich nemluvil ukrajinsky, jejich ukrajinská identita byla sporná. To byl zárodek problémů Ukrajiny, s nimiž žije do dnešních dnů,“ uvedl Jiří Weigl.

Ukrajina je podle něj umělý stát, který není homogenní, jeho teritorium je rozdělené na ukrajinský severozápad a ruský jihovýchod, a nejde jen o jazykové, ale i mentální dělení a rozdílná historická zkušenost těch teritorií komplikuje život na Ukrajině. "Ukázalo se to za tzv. Oranžové revoluce, kterou lze vysvětlit jako emancipační hnutí západní Ukrajiny, výsledky ale byly zklamáním i proto, že se nepodařilo urychlit transformaci ukrajinské ekonomiky. A to je jeden ze zásadních problémů a zároveň příčin současné ukrajinské krize. Ukrajina je příkladem mimořádného neúspěchu ekonomické a společenské transformace. Nepovedla se i přesto, že země měla pro úspěch předpoklady díky výborným přírodním podmínkám pro zemědělství, nerostné bohatství i velký podíl kvalifikovaného a vzdělaného obyvatelstva,“ říká Weigl, podle nějž má současný rozpad Ukrajiny hluboké ekonomické příčiny.

Ani vnější podmínky ale podle něho pro transformaci nebyly příznivé, určujícím fenoménem dění na východě bylo Rusko, které na posledních patnáct let jakoby zmizelo ze scény a Evropa nemusela o něm uvažovat jako o velmoci. "Bylo ale naivní očekávat, že Rusko je možno natrvalo z Evropy jako relevantní politickou sílu vyřadit. Ukazuje se, že porážka Ruska ve studené válce nebyla tak bezbolestným vítězstvím Západu, jak by se mohlo zdát. Toto radikální zmenšení a oslabení Ruska je nešťastným krokem podobným tomu, co se po první světové válce stalo s Německem – vytvořila se nestabilní situace,“ popisuje vznik současné situace Jiří Weigl. Rusko do této pozice přitom vstoupilo dobrovolně s vizí "pozápadnění“ v nešťastné režii Borise Jelcina, ale i všech dalších aktérů, ukázalo se pak, že zde není možné úspěšně implantovat západní politický systém, a místo toho, aby svoboda aktivovala pozitivní lidské motivace, umožnila vyvřít na povrch všem antagonismům, které byly skryty pod komunistickou "poklicí“. "Rusko se namísto cesty k prosperitě, kterou jsme my v ČR úspěšně prošli, ocitlo v chaosu, rozvratu, a navíc vše bylo korunováno státním bankrotem. Nástup prezidenta Putina tedy znamenal definitivní rozchod s iluzemi jelcinovského období a návrat k osvědčeným metodám pevné ruky a z toho plynoucí stability,“ tvrdí Jiří Weigl. Ruskému vývoji podle něj nepomohl ani Západ a připomíná výrok prezidenta Václava Havla z jeho vystoupení v americkém Kongresu, kdy uvedl, že "chce-li Západ pomoci nám, ať pomůže k transformaci Sovětského svazu“. "To se bohužel nestalo a Západ situaci pochopil jako příležitost, aby se už nemusel Ruskem jako mocenským faktorem zabývat a zapojit jej jen jako dodavatele surovin a odběratele technologií a zboží,“ konstatuje Jiří Weigl.

Zkušenosti z roku 1938

Výsledkem bylo, že Rusko přestalo být globálním konkurentem Západu a Jiří Weigl pokračuje v kritice Západu: "V této situaci i Západ prošel změnou k horšímu, za studené války bránil svobodu všech zemí světa a jejich tradiční život proti ambicím komunistických revolucionářů, kteří chtěli měnit svět. Po svém vítězství jakoby Západ převzal ambici poraženého nepřítele a začal se snažit učinit celý svět šťastným podle západních principů. Výsledky jsou katastrofální – arabské jaro, Irák, Afghánistán, i Ukrajina je takovým případem.“ Ve výhradách k postupu vůči Ukrajině zmiňuje i paralelu s rokem 1938. "V současném srovnávání zapomínáme na jeden důležitý aspekt krize – náš samostatný stát měl třetinu německého obyvatelstva, která s ním nebyla smířena. Mnichov pak ukázal, že velmoci nejsou ochotny jít do války kvůli tomu, aby nějaký malý národ mohl ovládat menšinu jiného národa. A totéž vidíme dnes na Ukrajině, je evidentní, že Ukrajina je stát, kde se dvě skupiny obyvatel nejsou schopny shodnout na radikální změně směřování země, pro Rusy není přijatelná orientace na Západ a pro Ukrajince je soužití s Ruskem nepřekonatelným traumatem. Měli by si ze zkušeností roku 1938 odvodit hlavně to, že Západ nebude ochoten jít kvůli nim do války,“ připomíná Jiří Weigl. A jako řešení nabízí další historickou paralelu z československých dějin: "Pro Ukrajinu by mohla zafungovat inspirace pokojného rozdělení Československa. Ukrajina je rozdělená a nelze doufat, že strany konfliktu naleznou společnou řeč. Myslím, že pokud to západní Ukrajina myslí se směřováním na Západ vážně, namísto občanské války by se měla inspirovat tím, co jsme udělali v roce 1992 my, tedy zachovat co nejlepší vztahy a ekonomické vazby. Mohla by pak být spojovníkem směrem na Východ. A mezinárodní společenství by takovému porozumění mělo přispět.“