„Vnitřně cítím, že nikdo se nás až doteď  ani trochu nezastal, tak to prostě udělám sám,“ vysvětlil, proč až nyní se rozhodl veřejně o své kauze promluvit.

Na otázku redaktora, zda může potvrdit informace z justičních zdrojů, že nebyl vzat do vazby, protože se přiznal, uvedl mimo jiné: „Odpovídal jsem na všechny otázky vyšetřovatelů, popsal jsem situaci, co se vlastně dělo, ale podle mého názoru to nepovažuji za to, že jsem se přiznal k trestnému činu. Nikdy jsem to zaprvé neřekl a nikdo se mě nikdy ani nezeptal, jestli se cítím vinen, protože já bych okamžitě řekl, že ne.“

V rozhovoru pak několikrát opakuje, že si přesně na začátek celé věci, tedy sledování Nečasovy exmanželky ze strany Vojenského zpravodajství, nepamatuje. Začalo se s ním ještě před jeho nástupem do funkce ředitele, za jeho předchůdce Ondřeje Páleníka.

Byla to ochrana osoby, nebo sledování? O to se vedou spory

Policie Kovandu viní i z toho, že o sledování Radky Nečasové ani on, ani jeho předchůdce Páleník, neinformoval ministra obrany, ačkoliv mu to zákon nařizuje. Kovanda přiznal, že pokud by šlo o sledování, tak je tomu skutečně tak. „My totiž neříkáme, že to bylo sledování, ale v podstatě ochrana osoby a jejího okolí. A o tom se v současné době vedou spory,“ uvedl Kovanda.

Zároveň ale přiznal, že výsledky akce předával přímo Nagyové. Na námitku redaktora, zda si zjišťoval, zda Nagyová měla prověrku, aby mohla pracovat s tajnými materiály, odpověděl:  „Když se vžijete do mé situace, že tady máte prostředníka, který je vlastně pravá ruka premiéra, tak upřímně řečeno, já jsem o tomto vůbec žádným způsobem neuvažoval a nepřemýšlel, že bych v tom dělal něco špatně. A ani si to nemyslím.“

Kdyby se něco z původních obav potvrdilo, taky bychom seděli na lavici obžalovaných?

Policie také tvrdí, že Kovandu, a tedy vojenskou tajnou službu, úkolovala přímo Nagyová. Na to Kovanda řekl, že to nikdy nebral tak, že by jej úkolovala Nagyová,  ale že jej úkoluje premiér. K tomu také uvedl, že z hlediska bezpečnosti jednal správně:  „Vždy jsem si pokládal takovou strašnou otázku: co kdyby se tam skutečně něco potvrdilo? Taky bychom seděli na lavici obžalovaných?“

A na otázku, zda s odstupem času přece jen necítí své pochybení, uvedl: „Necítím. I když se na to dívám zpětně a říkám si, jestli bych udělal něco jinak, tak ne, neudělal. To vám garantuji. Kdyby teď za mnou zase někdo přišel a řekl, že je tady nebezpečí v tom a tom, tak já jsem prostě voják a nikdy jsem neuvažoval o tom, že na rozkaz, který přijde z nejvyšších pater cestou ředitelky, a takto jsem to vnímal, bych vůbec nereagoval.“