„V politických procesech nebyla chráněna lidská práva. Je to téma, které je stále aktuální. Je potřeba si dávat pozor, aby se některé věci neopakovaly, zejména nebraly historii v úvahu,“ uvedl na úvod Stanislav Balík.

Fašisté a komunisté jedno jsou

„Téma je mezigenerační. Je potřeba, aby nebylo zapomenuto a aby tato problematika byla interpretována, pokud možno, objektivně, a ne tak, jak si to představuje třeba poslankyně soudružka Semelová, která zcela bez skrupulí řekne, že co měl ten soud dělat, když se tam ta Horáková doznala. To je pak velké neštěstí, když žena tohoto typu se takto projevuje, takto dezinpretuje historii, která je zcela jiná; a nepochybně ideologizace může vést k neuvěřitelným škodám a čím více se o této problematice toho ví, tím lépe,“ pustil se zostra do komunistické poslankyně přední právník a historik.

„Problematika politických procesů z padesátých let je dílčí součástí toho, jak nešťastné bylo dvacáté století. Nutno říci, že úvaha, o níž je lotyšský film s názvem Nacismus rovná se komunismus, je velice správná, protože jeden totalitní režim je velice podobný druhému. Bylo to tak i v konkrétních projevech,“ upozornil Balík a pokračoval: „Dnes se už ví, že se stalinističtí Sověti porušování lidských práv a sociální inženýrství učili od Němců, než posléze byli napadeni hitlerovským Německem. Válka přinesla obrovský převrat v myšlení lidí v otázce pojetí práva a spravedlnosti. Hned po válce započaly procesy, které byly ovšem procesy s válečnými zločinci. Tam se ukázaly některé věci, které do té doby byly neznámé.“

Norimberský průlom

„Vezmeme-li norimberský proces, tak tam se ukázalo, že pokud by někdo měl být souzen podle toho, co bylo vydáno za právo, co bylo za právo přijato, tak by vlastně při pozitivistickém výkladu nemohl být odsouzen, protože váleční zločinci se hájili způsobem: My jsme jenom dodržovali zákony, chovali jsme se podle nich a plnili jsme rozkazy. Teprve příchod přirozené právní teorie, která je teorií o tom, že zákonem nemůže být to, co se sice za zákon formálně vydává, ale ve skutečnosti to pošlapává lidská práva a je to v rozporu se smyslem pro spravedlnost, tak nemůže být zákonem, jehož by se mohl někdo dovolávat,“ konstatoval právník Balík. „V norimberském procesu došlo k dalšímu momentu, který je jinak pro trestní právo netradiční. Byla aplikována pravidla porušující principy zákazu retroaktivity. To znamená, že váleční zločinci byli souzeni zpětně za své skutky, které v Německu a jiných zemích nebyly definovány jako trestné činy. Nebo to nebyly tak závažné skutkové podstaty jako zločin proti lidskosti nebo genocida. Protože meziválečné právo s něčím takovým v podstatě nepočítalo. To, co bylo vydáváno za právo v nacistickém Německu, tak ve skutečnosti právem nebylo.“

Frank a Tiso

Balík pak dále pokračoval: „Česká veřejnost se po válce setkala s tím, že po válce probíhaly procesy s válečnými zločinci. A komunisté toho mohli posléze zneužít. Ve společnosti se stalo obvyklé, že ve společnosti bude souzen někdo, kdo se proti společenskému zřízení, proti národu, skupině obyvatel dopustil vlastizrady, velezrady a podobně. To, že se rozeběhly procesy s válečnými zločinci byl začátek toho, že část společnosti to vnímala, že je to něco obvyklého. Začalo to tím, že u nás byl souzen K. H. Frank, na Slovensku Jozef Tiso. Bylo to před mimořádným lidovým soudem jednoinstančně. Bylo tu ale stále ještě zachováno to, co ke každému spravedlivému procesu patří, tedy právo na obhajobu. Bylo zajímavé, jak společnost po válce, po osvobození si učinila určitý zvláštní obrázek, že byl ztotožňován advokát s klientem. Například prvorepublikový advokát Kamil Rösler, který byl ustanoven obhájcem K. H. Frankovi, se ujal obhajoby tak, jak se na advokáta sluší. Prostě, musí hájit i největšího zločince, protože zločinec má právo na obhajobu,“ pochválil jej Balík.

Společnost si podle pedagoga Západočeské univerzity ztotožnila advokáta s klientem a lidé si řekli, že je padouch stejný jako ten, kdo jej hájí. To mu omezilo klientelu a ten případ byl pro něj velice nepřívětivý. Nutno říci, že to nebyl jediný příklad. Například moravská advokátní komora asi dva měsíce, než na to pánové přišli a zrušili to, měla usnesení výboru, kterým bylo doporučováno advokátům, aby se neujímali obhajoby válečných zločinců, protože si nezaslouží obhajobu. Takže vidíte, že i před Únorem se tu začaly objevovat prvky, které nejsou tak úplně demokratické a které se příčí pojetí práva na obhajobu a pojetí právního státu,“ pokračoval dále v přednášce Balík.

Únor řízený z Moskvy

Host pak přešel ke KSČ: „Už v té době silová ministerstva z části patřila komunistům. Nepochybně to bylo řízené z Moskvy. Zikmund Stein, advokát, který byl po únoru 1948 předsedou Ústředí advokátních poraden, tak byl advokátem, který byl v Moskvě s Klementem Gottwaldem, byl to v podstatě advokát Komunistické strany a už v meziválečném období byl nasměrován, aby se v budoucnu chopil advokátní komory. Prostě, pravidla nebyla vždy úplně férová a stalo se, že začali být stíháni i ti, kteří nebyli stíháni proto, že by byli zrádci nebo kolaboranti, že by se na ně vztahovaly Benešovy dekrety, ale pomalu se začalo se zneužíváním těchto dekretů. Takto byl třeba v procesu, který započal ještě před únorem 1948, v borské věznici odsouzen a popraven generál Heliodor Píka,“ přednášel dále Balík.

„Únor 1948 znamenal významný zvrat. První, co z komunistického pohledu bylo nutné, aby se zbavili práva, které zde doposud platilo, a aby se vytvořila nová pravidla toho, čemu komunisté říkali třídní boj. Hned po únoru 1948 přišli s takzvanou právnickou dvouletkou. To byla představa, že během dvou let se promění právní řád tak, aby odpovídal potřebám lidovědemokratického zřízení a aby se právo stalo nástrojem proti těm, kdo byli označováni za třídní nepřátele. V jejím průběhu došlo k podstatným zásahům do obsahu justice a prokuratury tak, aby byl umožněn první předstupeň přípravy prvních politických procesů, které naplno propukly v padesátých letech,“ uvedl temně Balík.

…za Čepičky…

„Nyní letos v prosinci je to 60 let, kdy Národní shromáždění, již zvolené na principu Národní fronty, hlasovalo o přijetí nového zákona o advokacii, kde se kladlo za důraz, že advokát musí být oddán lidovědemokratickému zřízení,“ pokračoval v historickém exkurzu Balík. „Do advokátní komory bude přijat jen ten, kdo bude prověřen, a tím se advokacie promění a provede se čistka. Bylo zajímavé, že v Národním shromáždění bylo v té době, kdy se o tom hlasovalo, 14 osob, které byly z řad advokacie. Alexej Čepička, v té době ministr spravedlnosti, předtím advokátní koncipient v Prostějově, dštil oheň a síru na buržoazní advokacii, na třídní nepřátele, kteří pomáhají velkopodnikatelům a velkostatkářům, Baťovi, a je potřeba s nimi zatočit a vybudovat novou advokacii. Nikdo z těch 14 advokátů se nepřihlásil do rozpravy a neřekl, že to tak nebylo.“

Hlasovalo se tak, že se ani nepočítaly hlasy. „Kdo byl pro, zvedl ruku; a byl to takový les rukou, že bylo zbytečné to počítat. Mezi těmi, kteří zradili principy advokacie, byl mimo jiné i advokát Vladimír Klementis, který byl o čtyři roky později popraven poté, co byl odsouzen v politickém procesu. Byl mezi nimi advokát Gustáv Husák, který byl za buržoazní nacionalismus posléze vězněn. Byla tam také první žena soudkyně, Helena Pačová, která byla prvorepublikovou soudkyní a která se bohužel zpronevěřila natolik, že v politických procesech v padesátých letech byla velice úderná a kovaná a nespravedlivá,“ odsoudil ji Balík a pokračoval: „Čistka v advokacii proběhla velice záhy, takže počet advokátů se snížil po 1. lednu 1949 přibližně na jednu třetinu, asi na 850 advokátů v českých zemích. Ti, kteří byli převzati, to byli takoví, kteří byli méně viditelní. Pochopitelně Kamil Rösler, který hájil K. H. Franka, neměl šanci. Už to začalo, že někteří advokáti začali být stíháni v politických procesech a začali být perzekvováni.“

Ukázka rudé povahy

Podle Stanislava Balíka typická ukázka – v době, kdy vyznamenávali prezidenti Václav Havel a Václav Klaus, se mnohdy stalo, že vyznamenaný byl za války hrdinou nebo byl perzekvován za protektorátu a podruhé byl perzekvován po roce 1948. Jako příklad uvedl Balík Antonína Kloudu, prezidenta Advokátní komory v Čechách před 15. březnem 1939. „Měl tři syny advokáty, advokátní kancelář na Malostranském náměstí v Praze. Zapojili se do domácího odboje. Byli všichni pozatýkáni, byli v koncentračním táboře a tam byli se zmiňovaným Alexejem Čepičkou, který tam tehdy dělal zdravotního zřízence. Antonín Klouda v pamětech vzpomíná na to, že jim Čepička pomohl, že válku přečkali. Jenže po únoru 1948 jeden z těch synů se ocitl v situaci, že zastupoval jakousi americkou obchodní společnost, která ještě po únoru 1948 tady ještě chtěla obchodovat,“ uvedl Balík.

To bylo shledáno jako příklad toho, jaký je vlastizrádce, že zastupuje nepřátelskou imperialistickou společnost z USA. „Byl zatčen, souzen a odsouzen k devíti letům těžkého žaláře. Rodina si vzpomněla na známého z koncentračního tábora, Čepičku, a napsala mu dopis, zda by se nepřimluvil a nepožádal prezidenta Gottwalda, aby tomu zavřenému synovi byla dána milost. Nedostalo se jim odpovědi. Ukázalo se, jak lidé dokázali v prostředí pod vlivem komunistické ideologie ztratit jakýkoliv projev lidskosti, zapomněli na to, co společně prožili. A byli i další advokáti, kteří byli souzeni a stíháni. Třeba Jiří Křížek byl odsouzen k dlouholetému žaláři v procesu s Miladou Horákovou. Jeden z prezidentů moravské advokátní komory byl v táboře nucených prací u Jáchymova v neslavně proslulém dole Nikolaj. Advokáti a dokonce i advokátní koncipienti byli stíháni. Osobně jsem znal například Jaroslava Havelku, který byl posledním starostou Jednoty kandidátů advokacie. Byl odsouzen k šestiletému žaláři, pak byl propuštěn, pak několik let dělal závozníka a počátkem 60. let mu bylo umožněno, aby vykonal advokátní zkoušku a stal se advokátem. To byl člověk nesmírně vzdělaný a moudrý, znalec staré řečtiny a latiny, překladatel antických děl,“ uvedl posmutněle a pesimisticky Stanislav Balík.

Soudcem snadno a rychle

Komunistický režim se podle vysokoškolského odborníka připravil na to, aby justici obsadil novými lidmi, „kteří byli oddáni lidovědemokratickému zřízení a už tak nešlo o to, jakou mají právní erudici. Vznikla právnická škola pracujících, která sloužila k tomu, aby ten, kdo byl vybrán jako takzvaný dělnický kádr, získal kvalifikaci nejlépe i s právnickým doktorátem a mohl se stát soudcem. Nebo se mohl stát advokátem. Nový zákon o advokacii z roku 1951 byl v tomto směru ještě více ideologicky podtržen, protože tam ministr spravedlnosti mohl tomu aspirantovi prominout, že nesplnil podmínky, například že nedostudoval právnickou fakultu, neměl praxi nebo neudělal advokátní zkoušku. Jen bylo třeba, aby byl oddán lidovědemokratickému zřízení,“ uvedl tvrdě Balík.

Na vině je strach

„Byla, nebo nebyla porušena pravidla mlčenlivosti? To je to nejdůležitější, co potřebuje advokát pro výkon svého povolání. V zákoně z roku 1951 bylo ustanovení, že z důvodu důležitého státního zájmu může ministr spravedlnosti zprostit advokáta mlčenlivosti. Ti, kdo byli ve vězení nebo vazbě, pokud se vůbec mohli s advokátem setkat, protože tehdy to bylo v trestním řádu tak, že přípravné řízení bude probíhat zcela bez advokáta, který se dostane ke klientovi až u soudu. Tak advokát nikdy nemohl navázat s klientem vztah důvěry, protože mu hrozilo, že bude zproštěn povinnosti mlčenlivosti a v nejhorším případě že bude stíhán společně se svým klientem. Prvorepublikoví soudci byli zčásti penzionováni nebo byli z justice vyhozeni. Přicházeli noví, mnohdy z té právnické školy pracujících. Horší bylo, že soudci, kteří byli ještě z první republiky, tak namísto toho, aby drželi nějaké hodnoty, ze strachu, že přijdou o soudcovství nebo že budou sami perzekvováni, byli, jak se říká, papežtější než papež a naopak se dali na stranu ideologického pokřiveného soudnictví.“

Jedno velké tragické divadlo

„Situace byla o to horší, že jako byly mimořádné soudy po válce, tak na to navázala instituce státního soudu, což byl specializovaný soud právě pro ty  nejzásadnější zločiny proti republice, státu a jejímu lidovědemokratickému zřízení. Soudilo se v jedné instanci, senáty byly sedmičlenné, ale byla tam převaha soudců z lidu, kteří neměli žádné soudcovské znalosti, a počítalo se s tím, že tam budou dělat loutky, aby to navenek vypadalo, že je to senátní rozhodnutí,“ uvedl právník Balík. „Procesy neprobíhaly podle toho, jak by to mělo probíhat, že se přednese obžaloba, obžalovaní se hájí, ale bylo to tak, že se vycházelo z vynuceného přiznání již z doby přípravného řízení. Mnohdy vynuceného i násilím. Pak podle scénáře to nebyl ve skutečnosti proces, ale inscenace procesu, aby to navenek vypadalo, že je tu zachované právo na obhajobu, ale ve skutečnosti už se zcela jasným výsledkem.“

A otázka „výběru herců“? Existoval zvláštní seznam advokátů, kteří se „osvědčili“. To byli ti, kteří byli více prověřeni. Vybírali se tak, že byli ustanoveni ex offo, anebo pokud si někdo chtěl zvolit advokáta, tak mohl zas jenom z těch, kteří byli na seznamu. Tím bylo garantováno, že se obhajoba nevymkne z ruky.

„Byly výjimky – třeba Miloš Čeřovský se odvážil v procesu s Miladou Horákovou říci jinou závěrečnou řeč, než dostal napsanou. Když si člověk tuto řeč poslechne, nebylo to až tak nic moc odvážného. V podstatě se dovolával mírnějšího trestu, ale i to, když se ten proces poté hodnotil, mu bylo vytýkáno a byl ze seznamu těch, kteří mohli před státním soudem hájit, vyškrtnut,“ konstatoval před auditoriem Stanislav Balík.