„V politických procesech nebyla chráněna lidská práva. Je to téma, které je stále aktuální. Je potřeba si dávat pozor, aby se některé věci neopakovaly, zejména nebraly historii v úvahu,“ uvedl na úvod Stanislav Balík.

Fašisté a komunisté jedno jsou

„Téma je mezigenerační. Je potřeba, aby nebylo zapomenuto a aby tato problematika byla interpretována, pokud možno, objektivně, a ne tak, jak si to představuje třeba poslankyně soudružka Semelová, která zcela bez skrupulí řekne, že co měl ten soud dělat, když se tam ta Horáková doznala. To je pak velké neštěstí, když žena tohoto typu se takto projevuje, takto dezinpretuje historii, která je zcela jiná; a nepochybně ideologizace může vést k neuvěřitelným škodám a čím více se o této problematice toho ví, tím lépe,“ pustil se zostra do komunistické poslankyně přední právník a historik.

„Problematika politických procesů z padesátých let je dílčí součástí toho, jak nešťastné bylo dvacáté století. Nutno říci, že úvaha, o níž je lotyšský film s názvem Nacismus rovná se komunismus, je velice správná, protože jeden totalitní režim je velice podobný druhému. Bylo to tak i v konkrétních projevech,“ upozornil Balík a pokračoval: „Dnes se už ví, že se stalinističtí Sověti porušování lidských práv a sociální inženýrství učili od Němců, než posléze byli napadeni hitlerovským Německem. Válka přinesla obrovský převrat v myšlení lidí v otázce pojetí práva a spravedlnosti. Hned po válce započaly procesy, které byly ovšem procesy s válečnými zločinci. Tam se ukázaly některé věci, které do té doby byly neznámé.“

Norimberský průlom

„Vezmeme-li norimberský proces, tak tam se ukázalo, že pokud by někdo měl být souzen podle toho, co bylo vydáno za právo, co bylo za právo přijato, tak by vlastně při pozitivistickém výkladu nemohl být odsouzen, protože váleční zločinci se hájili způsobem: My jsme jenom dodržovali zákony, chovali jsme se podle nich a plnili jsme rozkazy. Teprve příchod přirozené právní teorie, která je teorií o tom, že zákonem nemůže být to, co se sice za zákon formálně vydává, ale ve skutečnosti to pošlapává lidská práva a je to v rozporu se smyslem pro spravedlnost, tak nemůže být zákonem, jehož by se mohl někdo dovolávat,“ konstatoval právník Balík. „V norimberském procesu došlo k dalšímu momentu, který je jinak pro trestní právo netradiční. Byla aplikována pravidla porušující principy zákazu retroaktivity. To znamená, že váleční zločinci byli souzeni zpětně za své skutky, které v Německu a jiných zemích nebyly definovány jako trestné činy. Nebo to nebyly tak závažné skutkové podstaty jako zločin proti lidskosti nebo genocida. Protože meziválečné právo s něčím takovým v podstatě nepočítalo. To, co bylo vydáváno za právo v nacistickém Německu, tak ve skutečnosti právem nebylo.“

Frank a Tiso

Balík pak dále pokračoval: „Česká veřejnost se po válce setkala s tím, že po válce probíhaly procesy s válečnými zločinci. A komunisté toho mohli posléze zneužít. Ve společnosti se stalo obvyklé, že ve společnosti bude souzen někdo, kdo se proti společenskému zřízení, proti národu, skupině obyvatel dopustil vlastizrady, velezrady a podobně. To, že se rozeběhly procesy s válečnými zločinci byl začátek toho, že část společnosti to vnímala, že je to něco obvyklého. Začalo to tím, že u nás byl souzen K. H. Frank, na Slovensku Jozef Tiso. Bylo to před mimořádným lidovým soudem jednoinstančně. Bylo tu ale stále ještě zachováno to, co ke každému spravedlivému procesu patří, tedy právo na obhajobu. Bylo zajímavé, jak společnost po válce, po osvobození si učinila určitý zvláštní obrázek, že byl ztotožňován advokát s klientem. Například prvorepublikový advokát Kamil Rösler, který byl ustanoven obhájcem K. H. Frankovi, se ujal obhajoby tak, jak se na advokáta sluší. Prostě, musí hájit i největšího zločince, protože zločinec má právo na obhajobu,“ pochválil jej Balík.