„Kam kráčí Česko“. Takto široké téma probíral v pondělí večer v Kladně před asi pětatřiceti lidmi kandidát na prezidenta Michal Horáček, senátor Jiří Dienstbier (ČSSD) a expolitička Hana Marvanová. Místo ostré debaty šlo spíše o širší přednášku, do které se výrazně zapojil také pořadatel akce, občanský aktivista a současně asistent poslance Jiřího Zlatuška (ANO) Milan Hamerský. Na dotazy z publika zbylo z dvouhodinové akce zhruba posledních pětadvacet minut.

Česko je podle Michala Horáčka na chudinské periferii euroatlantického prostoru a chybí nám sebevědomí k tomu, abychom prosazovali své národní zájmy. „Obávám se, že toho dosud nevyužíváme a dokonce jsme v některých ohledech vnímáni jako černý pasažér,“ míní Horáček. Konkrétně se to prý ukazuje třeba na tom, že neplníme závazek a nevynakládáme dvě procenta HDP na obranu.

„Nedokážeme se změnit, pokud nezískáme větší sebevědomí a sebedůvěru,“ pokračoval textař a byznysmen s tím, že nesmíme zapomínat ani na vlastenectví. „To je krásné, ale horší je, když místo toho nastoupí nacionalismus, což je pravý opak. Je to slabost, místo lásky je v nacionalismu zloba a zášť,“ jal se Horáček po svém vykládat politologické definice.

Aktivistka, bývalá politička a advokátka hned úvodu zavzpomínala na Václava Havla a jeho první novoroční projev. „Tato země sice vzkvétá, ale mohla by vzkvétat víc,“ konstatovala. Nevynechala ani příležitost opřít se do prezidenta. Místo nálepkování by se prý mělo více mluvit o odpovědnosti konkrétních lidí. „Nálepkování celých skupin vede k agresi, k nesnášenlivosti a toho dnes vidíme všude plno. Prezident by měl zemi spojovat. Potřebujeme někoho, kdo ztělesňuje stát, kdo lidem vysvětluje jak to je a ne všechny rozeštvává,“ vyjádřila Marvanová svoji současnou nespokojenost.

Chybí tu respekt k lidské důstojnosti

Jiří Dienstbier, přestože byl nedávno z vlády odvolán, chválil Sobotkův kabinet za to, že se ve svém usnesení přihlásil k Chartě 77. Posléze se exministr dlouze rozhovořil o mravních a humanitních principech a úctě k lidským právům. „Jiná věc už je, jak se to daří naplňovat v každodenním rozhodování státních orgánů. „Podle toho jak sleduji naši společnost, nemám pocit, že by tady byl příliš velký respekt k těmto hodnotám,“ přednášel exministr a kladenský senátor za ČSSD za výrazného přikyvování Michala Horáčka, který velmi pozorně naslouchal.

Dostal se také k zahraniční politice. Země jako Česká republika podle jeho slov nemůže připustit, aby jakákoli země měla menší suverenitu a patřila do něčí sféry vlivu. „To vidíme směrem na východ, kde je snaha tyto principy uplatňovat a určité náznaky zaznívají v posledních týdnech i z Ameriky,“ konstatoval Dienstbier. Stejně tak prý u nás vidíme zpochybňování faktu, že patříme do západních struktur.

„Migrační krize se přenáší do určité civilizační nejistoty a souvisí to i s nedostatkem sebevědomí, jak tady již padlo. Potom bychom se asi méně báli a nechávali se děsit tím, co se děje kolem nás. Sledujeme debaty směřující k opuštění a zpochybnňování základních principů,“

Podle Dienstbiera je důležité, aby hlavně vysoce postavení politici a u prezidenta to prý platí mnohem více, zbavovali společnost strachu. „Ne aby ho cíleně přiživovali a pak v roli ochránců, které před tím pomáhali vystrašit, získávali politickou podporu. Je to velmi nezodpovědné a je třeba to změnit. Když se to nepodaří, nakonec na to budeme všichni doplácet,“ narážel nepřímo senátor na prezidenta Zemana.

Všichni tři debatující po většinu svých vystoupení v podstatě souzněli. Hana Marvanová navázala na Dienstbierovu tezi o zpochybňování naší prozápadní orientace, což dala do souvislosti i s údajně nefunkčním justičním systémem. Příkladem je prý přehnaná a poníženecká reakce českých ústavních činitelů na setkání dalajlámy s ministrem Hermanem.

„V pozadí toho je obrat zahraniční politiky. Vzniká to plíživě a už se to ukazovalo na jaře, když tu byla návštěva čínských soudruhů, kdy policie zasahovala proti protestujícím. Takto si tu představujeme uplatňování lidských práv v praxi? Selhává jak vláda, tak parlament. Nesmí dovolit změnu směřování zahraniční politiky a naši orientaci na Rusko a Čínu. V roce 1989 jsme si přece rozhodli, že chceme patřit k vyspělým státům. A podívejme se, jak to vypadá na východě. Vláda naši orientaci plíživě otáčí. Petr Pithart to nazval račím pochodem na východ. Tyhle změny nezvnikají jedním rozhodnutím, ale plíživě. Vzpomeňme si na 30. léta a postupný, plíživý nástup totality a fašismu. Musíme včas rozpoznat, že nás tyto kroky nebezpečně vzdalují od západních demokracií,“ rozjela se Marvanová. Otočka na východ pro nás vždy podle ní znamenala více chudoby a méně práv jednotlivů.