Herec Ivan Vyskočil připomíná, že už vloni k 17. listopadu říkal, že není co slavit. „Skočili jsme na podvod několika špionážních center. Myslím, že tehdy v tom bylo jak naše, tak ruské a hlavně americké, které nám to tady takhle pěkně zařídily. Už jenom tím, jak se ukázalo, že Zifčák byl agent Stb, tak je jasné, že to bylo celé nainscenované. A to měl být jenom spouštěcí knoflík. Akorát jsme netušili, jak to dopadne. Zvonilo se klíčema a všichni byli nadšení, že přijde svoboda. Ale nechtěli jsme přijít o ty spousty výhod, které jsme měli a které jsme ani nevěděli, že na Západě nejsou. Jako například zadarmo zdravotnictví a poměrně dobré zdravotnictví, školství… Konečně, vždyť Havel se také dušoval, že tyto socialistické výdobytky, ponechá a že prostě jenom budeme svobodní, budeme moct jezdit… Havel nám říkal, jak to bude všechno úžasné a jak nevstoupíme do žádných vojenských paktů. Jo? Já sice vím, že je to pro mnohé modla a ikona, no ale prostě modla a ikona lhala normálně!“ říká naštvaně herec a pokračuje.

„A to, kde jsme dneska, tak opravdu není co oslavovat. Můj důchod činí asi 10 800 korun a teď jsem dostal předpis na měsíční zálohu na plyn 8 tisíc. Jelikož ještě pořád jaksi skáču přes kaluže a mám přivýdělek, tak to nějak zvládnu. Ale nedovedu si představit, jak to zvládne třeba nějaká babička. Takoví lidé, kteří tady celý život pracovali, tuto republiku, ať už tomu vládl kdokoli, zvelebovali a budovali. No a soudruzi z ODS a ze všech těch stran, to tak pěkně rozprodali. A hezky se toho ten Západ zmocnil, udělal z nás kolonii. Zmocnil se toho, aniž by sem musel poslat tanky. Ti s těmi tanky, ti se toho nezmocnili. Ti si jen zalezli do kasáren, potřebovali být blíž tomu Západu, ale jinak... Voda nebyla ruská, ani Škodovka, ani pivovary, ani cukrovary atd. No, takže jsme dopadli jak sedláci u Waterloo. Se svýma klíčema!“ pokyvuje smutně a naštvaně se ptá:

„Proč mám ze svého ubohého důchodu platit americký břidlicový plyn, který je 14x dražší než ruský? Proč? Proč my je máme živit? Vždyť oni snad mají peněz dost, ne? Potřebují vydělávat na mě? Ať jdou do háje! A pan celý Fiala ať jde také do háje s takovouhle politikou,“ vzkazuje rázně a uzavírá.

„Mně není nic do toho, že oni se rozhodli, že jim ruský plyn smrdí azbukou a že ho tedy z politických důvodů nebudou odebírat a budou odebírat ten americký, který je tak drahý. Já sice vím, že strýček Sam z toho bude mít strašnou radost a bude hladit pana Fialu po vláskách a ten se bude vrnět a příst jako koucour. Ale mně je do toho putna! Já na to nemám, živit americké firmy! Nemám!“

Vzkaz od Zdeňka Trošky

„Já už ničemu a nikomu nevěřím. Protože všechno je stejně úplně jinak. I celé události kolem 17. listopadu mohly být také úplně jinak,“ zamýšlí se oblíbený režisér Zdeněk Troška. A lidem vzkazuje. „Nevěřte všemu, co vidíte. Protože i sůl vypadá jako cukr.“
Na závěr pak s úsměvem dodává. „Někde jsem četl velice hezkou větu – když se přestanete dívat na zprávy v televizi, tak najednou zjistíte, že je vlastně na světě moc hezky.“

Jaroslava Obermaierová: Zklamání… platíme šílené sumy, jsme prodaní…

Nad tím, jestli je v souvislosti se 17. listopadem „co slavit“ se pro ParlamentníListy.cz zamyslela i herečka Jaroslava Obermaierová. „Podle toho, z které strany to vezmu. Tak 17. listopad je vlastně Den studenstva. Tak to důvod je. Ale ten 17. listopad, co nám přinesl rok 1989, to je pro mě dost problematické. Z té dnešní pozice je to problematické. Nemám moc co slavit, protože jenom s hrůzou sleduji, kam to všechno dospělo. Že jsme celí prodaní a platíme šílené sumy za všechno. A to jsme asi nechtěli,“ říká smutně. Na otázku, zda tedy cítí zklamání, odpověděla. „Ano, musím říct, že ano.“

Ondřej Hejma: Spíš než juchání je na místě vzpomínání

„Myslím, že navzdory všem malérům, se kterými se potýkáme dneska, to stojí za nějaký ten drink, byť předražený. Juchat na náměstí nikam nepůjdu, zvlášť když už je to dnes zcela zprivatizované těmi správnými hochy a děvčaty. Spíš než juchání je totiž na místě vzpomínání,“ míní hudebník Ondrej Hejma a dodává. „Takže si připiju na všechny, se kterými jsem tu dobu prožíval, a znovu si připomenu, že nic není zadarmo, ani ta svoboda, ani členství ve slavných nadnárodních organizacích. Tak se dneska nedivme. Starý americký vtip říká: Nikdy bych nevstoupil do klubu, kde by mě chtěli za člena. Ale byly to i tak výjimečné chvíle, na které čučel i Frank Zappa jako tele na nová vrata. Čest jejich památce.“

Petr Štěpánek: 17. listopad 2022? Spíš důvodem k občanským protestům

„Nevím, jestli ‚slavit‘ je správné slovo. Ale připomínat si 17. listopad roku 1939 jako pietu za popravené studenty či 17. listopad roku 1989 jako klíčový okamžik konce komunistické totality, je určitě správné,“ říká hudebník Petr Štěpánek a pokračuje. „Jiná věc je, jestli 33 let po sametu tu ještě něco zbylo ke slavení. Současný režim totiž nastavil zpětných chod a tempo, jakým nám za asistence, či přímo pod kuratelou Evropské unie, do životů navrací všechny možné i nemožné totalitní praktiky, jsou přímo děsivé. Takže 17. listopad roku 2022 je spíše důvodem k občanským protestům.“

Slávek Boura: Stali jsme se součástí západního okruhu

„Děkuji za otázku. Ano, je co slavit, dějiny námi pohnuly a my kapkou k tomu přispěli, stali jsme se součástí západního okruhu. A že se leccos nepovedlo? Že mnozí nejsme spokojení? Slavme, neboť oslav není nikdy dost, tělo i duši potěší a chmury rozptýlí... nyní jsme v dalším dějinném okamžiku a nepochybně všichni jsme v napětí, jak dopadneme... je čas se molekularizovat, tedy spojovat, aby i v budoucnu jsme mohli slavit, cokoli,“ vzkazuje moderátor Slávek Boura.

Michal Gulyáš: Slibuji na standartu EU… Je to tak správně?

„Já slavím! Díky, Petře Fialo, díky, Víte Rakušane, díky, Jano Černochová, díky, ministře Síkelo, díky, vy všichni z vlády, díky, většino v Parlamentu, v čele s moudrou předsedkyní Adamovou Pekarovou, díky, že můžeme slavit s vámi v čele naší krásné, bezpečné, bohaté, harmonické, nezávislé, svobodné, prosperující, ideály toho nejlepšího pro nás občany prodchnuté milované země. Díky za každé dobré ráno s vámi, moji drazí pětikoaliční hrdinové. Jsem na vás tak hrdý, tak pyšný, až se dmu před všemi těmi, kteří tak moudré zástupce ve vládách okolních zemí nemají. Je to tak správně? Je ze mne cítit to nadšení tolik potřebné k oslavě 17. listopadu? Není to málo?“ nešetří ironií Michal Gulyáš a ve stejném „tónu“ pokračuje.

„Já přidám ještě oslavnou říkanku, pro jistotu: Už jsem byl sice dospělý muž, když v roce 1989 Národní třída řekla: ‚Už!‘ Ale teď jsem moudrý převelice a šťastný za to, že vládne pětikoalice!
Omlouvám se za ten nerytmický verš, ale dojetí ze svobody, kterou prožíváme, mi ho vykolejilo,“ pokyvuje herec a dodává.

„Příštího 17. listopadu se polepším, to slibuji na standartu EU a přísahám věčnou věrnost u každé vlajky, kterou ministr vnitra pověsí na budovu MV! Děkuji za vás, ministři, politici, příznivci liberální demokracie, jsem nadšením na vrcholu blaha a jdu si promítnout nějaký historický film z těch sametových dob. Když vám řeknu, že mám slzy dojetí v očích, asi mi to nebudete věřit... Že? Tak věřte, že mám, protože tehdy bylo všechno jinak,“ uzavírá Michal Gulyáš.

Pavel Černocký: Brambory dražší než vytoužené banány. Bezdomovectví…

K 17. listopadu se vyjádřil i publicista Pavel Černocký. „Opět tady máme 17. listopad, a tak je možná na čase zrekapitulovat si, co nám ta ‚sametovka‘ a následný vstup do EU a NATO přinesl,“ zamýšlí se.
„Najednou byly krámy plné banánů, hranice se otevřely a každý mohl říkat nahlas, co si myslel. Kina byla plná nových amerických filmů. Začaly se objevovat nové TV stanice, bez propagandy a plné skvělé zábavy. No jo, ale… Respektované, prosperující Československo se rozpadlo a dnes tu máme jen dva malé, bezvýznamné státečky.
Netrvalo to dlouho a ceny banánů šly sice rychle dolů, ale dnes už jsou často brambory dražší, než ty vytoužené banány a pomeranče. Potravinářské, celostátní normy přestaly platit a uzeniny nejsou uzené kouřem, ale napouštěné chemikáliemi, aby jakoby vzdáleně chutnaly podobně. Nakonec všechny chutnají jako umělá hmota,“ pokyvuje smutně publicista a pokračuje.
„Vstoupili jsme do EU… a naše televize začaly být dirigovány ze ‚Západu‘ a pomalu se staly ještě prolhanějšími než ta televize Zelenkova. Hranice se sice otevřely, ale umělý virus vypěstovaný americkými vědci v čínském Wu-chanu nám je zase zavřel.

Objevily se nové fenomény, které jsme dříve prakticky neznali. Bezdomovectví, masová narkomanie, insolvence, osobní bankroty, ceny bytů vyletěly do nebes a staly se pro mladé nedostupnými. Pracovní povinnost přestala být povinná, a tak je země plná parazitů, práce se štítících, žijících na ‚podpoře‘ – Proč pracovat, když nás stát ochotně živí, my si něco přikrademe a pak vyděláme na černo? Objevil se nový fenomén, jakési politické ‚neziskovky‘, ve kterých si mladí ‚progresivisté‘ vydělávají statisíce, z lidí loudí peníze, aby pak z nich malou část velkomyslně rozdávali v cizích zemích. Americký vojenskoprůmyslový komplex rozpoutává stále nové agrese po celé zeměkouli a od nás se očekává, že jim v tom budeme sekundovat… a my to ochotně děláme,“ kroutí hlavou nevěřícně Černocký a dodává:

„Máme konečně svobodné volby! No jo, ale on nám je nějaký, hen ten, postkomunistický zmetek obratně zmanipuluje podle svého. Slibovali nám, že nejpozději za šest let se naše životní úroveň vyrovná té v Německu, anebo v Rakousku. Ale nepohnuli jsme se dodnes ani o centimetr… Stále jsme jen tou levnou pracovní silou pro euro-americké koncerny a vítaným odbytištěm pro jejich přebytečnou produkci,“ krčí rameny a jde dál.
„Dnes už nám v naší zemi nepatří vlastně nic. Automobilku Škoda vlastní Němci, vodu Francouzi, elektřinu musíme potupně prodávat do Lipska. Napadlo by nás někdy před třiceti lety, že budeme muset omezovat topení v bytech? Že budeme muset hlídat ceny za elektřinu? Že budou naše děti masírovány od obecné školy ‚liberální‘, globalistickou, neomarxistickou ideologií? Že budou ceny běžných potravin raketově stoupat? Že budeme odmítat levný ruský plyn a kupovat ten drahý z USA, a tak podporovat americké miliardáře? Že nastane totální úpadek kvalitní televizní a filmové tvorby? Že nastane degenerace našeho sportu? Že ztratíme národní hrdost a staneme se ustrašenými slouhy bruselské diktatury? Že budou naši vojáci posíláni umírat do cizích zemí, za cizí zájmy?
No nevím. Pomohli jsme si? Země česká, ráj to na pohled? Pravda a láska vítězí! Vzhůru do bezvýznamnosti!“ nevidí budoucnost vůbec růžově Pavel Černocký.