Za pravdu mu dal ještě jako ministr sociálních věcí stávající premiér Petr Nečas. Eliáš už tři roky provozuje denní centrum pro seniory. Přímo naproti němu se nyní chystá město Liberec postavit kontejnerovou školku. Za podezřele vysokou cenu. Firmou, která nikdy nic podobného nedělala a jejíž jednatel je bratr náměstka primátorky.

Více příběhů ZDE

„Náš stacionář pro seniory je zděná budova s výtahem. Postavili jsme ji v roce 2008 za půl roku. Vyšla i s vybavením na 13 milionů korun,“ upřesňuje Eliáš. Užitná plocha jeho seniorského domu je 500 metrů čtverečních, tedy stejně jako u plánované školky. „Proto mě překvapila cena školky, která je mnohem vyšší. Přitom není zděná, ale kontejnerová, tedy v podstatě provizorní. Kontejner je svařená kovová konstrukce vyplněná vatou. Z laického pohledu by měla být tato školka dvakrát až třikrát levnější,“ podivuje se.

Což ale není. Naopak. Je mnohem dražší. Školka pro 86 dětí má stát bez DPH 25 milionů korun. To však není jediná podivnost. Do výběrového řízení na její stavbu se přihlásily jen dvě firmy, což už je samo o sobě podezřelé. Vyhrála Awea, která nikdy podobnou modulovou školku nedělala. Pikantní je, že jednatelem této firmy je Jan Rutkovský, jehož bratr Jiří je náměstek liberecké primátorky Martiny Rosenbergové.

Jedličkův ústav? Zrušit

„Měl jsem zkušenost jako rodič z domova. Jedna z mých čtyř dcer je těžce handicapovaná,“ objasňuje, proč do Jedličkova ústavu zamířil. Šéfem zde byl čtyři roky, neodešel však v dobrém. Do rozporu se s krajskými nadřízenými dostal kvůli vychovatelkám. „Měly šestihodinovou pracovní dobu a dva měsíce prázdnin jako ve školství. Přeřadili je do kategorie sociálních pracovnic, což znamenalo pět týdnů dovolené a osmihodinovou pracovní dobu. Přitom při práci s dětmi je odpočinek důležitý, je potřeba nabít energii. Navíc zkušené ženy mezi padesátkou a šedesátkou nutili doplnit si vzdělání, nebo ať okamžitě skončí. To jsem nepřekousl a odešel jsem jako první,“ vysvětluje důvody odchodu z Jedličkova ústavu. Následovaly ho podle jeho slov tři čtvrtiny tehdejších zaměstnanců.

„Jeden z mých cílů bylo Jedličkárnu do budoucna zrušit,“ šokuje. A co místo ní? „Pěstounská péče a adopce,“ vysvětluje Eliáš. Systém "Jedličkáren" je prvorepublikový model, dnes zastaralý. „Má svoje negativa, děti se vytrhnou ze svého přirozeného prostředí. Získají sociální handicap. Tím, že jsou do dvaceti let v ústavu, neumějí se o sebe pak v životě postarat. Což je ostatně problém i dětských domovů,“ konstatuje.

Nečas udal správný směr

V západní Evropě postupně zrušili všechna podobná velká zařízení. „Děti dostávali do menších skupin, kde jsou v rodinných buňkách. Například handicapované děti jsou v internátních školách s týdenním pobytem. Bydlí v rodinných domcích nejvíce po osmi, kde se o ně starají pečovatelé. Učí se vařit, prát. K tomu v rámci areálu, kde je třeba deset podobných rodinných domků, mají školu. Na sobotu a neděli tam nikdo nezůstává a rozprchnou se domů – ať už k vlastní rodině, či adoptivní, pěstounské,“ popisuje.

Do podobného stavu se ve vyspělejší části Evropy dostali díky poctivé terénní a sociální práci. „Přesně vědí, kde jsou nějaké sociálně slabší rodiny s dětmi. U nás je tendence, že se jim děti berou. Na Západě naopak působí spíše na rodiče a pomáhají jim,“ upozorňuje. Pomalu, ale přece se situace mění i u nás. „Obrovskou zásluhu na tom má současný premiér Petr Nečas. Ještě jako ministr sociálních věcí v Topolánkově vládě prosadil, že se do několika let zruší dětské domovy. Je to správný a odvážný krok,“ domnívá se.