Na úvod debaty její moderátor Lukáš Kovanda, hlavní ekonom finanční skupiny Roklen připomněl, že WikiLeaks na základě diplomatické depeše z března 2009 označily Alexandra Vondru za největšího spojence USA na české politické scéně. To však bývalo. Vondra zdůraznil, že Amerika se změnila, on je u Američanů zapsaný jako poměrně razantní kritik Obamovy administrativy a tak by o něm dnes ambasador Schapiro jen těžko psal, že je největší americký spojenec.

Proč už bývalý český ministr obrany není tak nakloněn Americe? Vondra objasnil, že zkrátka proto, že se tam opět, sic skrytě, vrací zpátky marxismus – v podobě politické korektnosti, multikulturních teorií či ochrany různých minorit, což on považuje za veliký problém. Plný průchod této proměně přitom dal dle něho současný americký prezident Barack Obama, který „to nějakým způsobem ztělesňuje“.

Vondra uklidňuje, že v Česku naštěstí něco takového zatím nezpozoroval, což přikládá naší pozici uprostřed Evropy, která brání tomu, aby na nás „tyhle laviny“ úplně dolehly. Může tak jako vysokoškolský pedagog být mnohem otevřenější, než kdyby působil na nějaké západní univerzitě. Nicméně i v Čechách učí studenty ze západní Evropy, a když prý řekne něco otevřenějšího, švédské studentky okamžitě zvednou ruku a osočují ho, co si to dovoluje.

Vondra odhaduje, že nastolený trend v Americe je zřejmě nezvratný. V Evropě bychom proto dle jeho názoru měli všichni zbystřit, protože Amerika, která se uměla jasně orientovat v tom, co je správné a co je špatné v určitých kritických situacích a která třikrát vytáhla za starý kontinent důležité horké kaštany z ohně, je patrně minulostí. „Evropa nemůže zůstat Evropou, tak jak je. Každý si ji namaže na chleba, až dojde k nějakému střetu,“ varuje bývalý český ministr obrany.

Momentka z debaty: zleva – Alexandr Vondra, Václav Klaus ml., Jan Hornát a Lukáš Kovanda

Autor: Lucie Štěchová

I podle Jana Hornáta dochází k proměně tváře Ameriky, přičemž produktem této přeměny je republikánský kandidát na amerického prezidenta Donald Trump a vůbec celé hnutí kolem něj. Odborník na severoamerickou oblast poukazuje na to, že Trump ve své kampani cílí na „zdravé americké jádro“ – bílou střední třídu – která se cítí být vládou pozapomenuta na úkor různých menšin. Pokud si myslíme, že po volbách dojde k utlumení těchto pocitů naštvanosti a vzpoury proti establishmentu, hluboce se mýlíme. Hornát upozorňuje na to, že se tyto proudy v americké společnosti mohou vrátit s ještě větší razancí, než jakou sledujeme nyní, kdy zhruba šedesát až pětašedesát procent Američanů nenávidí prezidentské kandidáty.

Z nevraživého postoje Američanů vůči oběma potenciálním vůdcům Vondra vyvozuje, že Clintonová i Trump to v případě svého vítězství budou mít strašné těžké. A protože autorita vládce navenek se odvozuje od jeho postavení doma, radí, abychom se alespoň pro nejbližší budoucnost spoléhali hlavně sami na sebe. Zvláště pokud vyhraje Donald Trump. Jeho politika totiž není dle Vondry hodnotově založená, přece jenom je to byznysmen, a tak se může stát, že za dobrou nabídku nás prodá Rusku nebo Číně. Měli bychom tedy začít plnit své závazky vůči Severoatlantické alianci – tedy dávat 2 % HDP na obranu.

Zatímco Rusko představuje nebezpečí vojensky, čínská expanze má dle Vondry jednoznačně ekonomickou povahu. Jinými slovy, Čína má přebytek hotovosti a snaží se ji nákupy udat v zahraničí. U nás je prý kolem toho spousta „keců“, ale kromě Slavie tu Vondra žádnou investici nevidí. Kriticky také hodnotí to, že se u nás často vedou iracionální výměny názorů, v nichž figuruje dalajláma nebo Peking jako fíkový list pro domácí politický souboj, ale chybí tu debata o tom, jaké jsou přínosy čínských investic a ve kterých oblastech jsou nežádoucím bezpečnostním rizikem.

Bude válka s Ruskem?

Při debatách o zahraniční politice Spojených států se často hovoří o tom, že Donald Trump spíše než Clintonová dokáže urovnat vztahy s Ruskem. On sám to o sobě také tvrdí, podle Hornáta ale v jeho vizích existuje vnitřní rozpor. Odborník varuje, že Trumpův tlak na členské země NATO, aby dostály svým závazkům a dávaly 2 % HDP na obranu, by mohl vyvolat u Vladimira Putina pocit nebezpečí. A vůbec prý nemusí záležet na tom, že by šlo o rozkaz USA, že navyšování rozpočtů na obranu by bylo jen naoko a že pro Rusko by to žádnou bezpečnostní hrozbu nepředstavovalo. Dle Hornáta se dá čekat, že Putin by to jako hrozbu vnímal a mohlo by být zle.

I proto si myslí, že Trump jako prezident by byl větší bezpečnostní hrozbou než Hillary Clintonová. Byť ta má ve vztazích s Ruskem sama máslo na hlavě. Hornát připomíná, že když se stala ministryní zahraničních věcí u Obamy, pokoušela se o restart vztahů s Ruskem, což ale absolutně nevyšlo. Z toho mu vychází, že jestli se Clintonová stane prezidentkou, vztahy mezi Ruskem a USA budou nadále špatné.