Dvě hodiny před oficiálním oznámením výsledků 1. kola prezidentských voleb to bylo přece jen překvapení. Emmanuel Macron, kandidát hnutí En Marche! (Na pochod!), jenž v posledních výzkumech veřejného mínění poněkud stagnoval, se ocitl nakonec se svými 24 % na čele prvních odhadů, které zveřejnila belgická RTBF. 

V závěsu za ním Marine Le Penová, předsedkyně Národní fronty (FN), a další dva, François Fillon a Jean-Luc Mélenchon: všichni plus minus 18–20 %. Nejistota ovládla volební pole. Kdo proti Macronovi? 

O dvě hodiny později, ve 20 hodin, oznámila všechna francouzská média, dosud limitovaná embargem, že první je skutečně Macron a že do 2. kola podle odhadů agentury Ipsos postupuje nakonec Marine Le Penová. V závěsu za ní byli již předchozí zmínění dva: François Fillon, kandidát Republikánů (LR), a Jean-Luc Mélenchon, kandidát hnutí France insoumise (Nepoddajná Francie). Výsledky: Macron 24,7 %, Le Penová 21,7 %. 

Rozdíl mezi vítězem a druhým kandidátem prvního kola činil pouhé dva procentní body. Potvrdí to oficiální výsledky? Rozdíl činí pouhé dva body, tedy statistická chyba v řádu 1000 respondentů! Následovaly televizní litanie: zatímco zdrcený a pobledlý Fillon ve svém vystoupení se skřípěním zubů vyzval k podpoře Macrona, propadlý Mélenchon s dikcí profesora dějepisu striktně sdělil, že nepodpoří nikoho a počká si na oficiální výsledky. 

V pondělí nad ránem se při již oficiálně vyhlášených výsledcích ukázalo, že Macron nakonec předstihl druhou Le Penovou v poměru 23,75 : 21,53 %. 

Ti, kteří si myslí, že vítěz prvního kola je vítězem i druhého, budou možná překvapeni. Nic není méně jisté než výsledky konečné. Pouze se zredukoval počet adeptů ze čtyř na dva. Základní prezidentská aritmetika totiž říká, že pro vítězství musejí všichni, co prohráli, rozdělit svou podporu mezi dva postupující. 

Hra na pravici: buď Macron, nebo potopa? 

Jenže, ačkoliv Fillon vyzval k podpoře Macrona, neznamená to, že ho všichni pravicoví voliči podpoří. Pro mnohé z nich byl tím – jak s oblibou Fillon říkal – prostě Emmanuelem Hollandem, tedy dědicem bývalé a ministrem zkrachovalé socialistické vlády. Zejména křídlo Nicolase Sarkozyho, bývalého prezidenta, které v krizové situaci, kdy Fillon hrál doslova o život (po provaleném skandálu své ženy Penelope), pravicového kandidáta podpořilo, nemusí mít zájem, aby zvítězil Macron. 

Nikdo nečekal samozřejmě jiné vyjádření od Alaina Juppého, bývalého premiéra za časů Jacquese Chiraca, středo-pravicového kandidáta primárek, jenž vyhořel. Jeho váha není dnes u Republikánů příliš velká. Juppé, dosud vedený snahou svého souputníka Francoise Bayroua, jenž utvořil alianci s Macronem, prolomit bipolaritu stran, byla všem skalním stoupencům Sarkozyho trnem v oku. 

Dá se tím pádem očekávat, že část, dosti značná, voličů Fillona se přikloní k Marine Le Penové; přesně v duchu snahy jejího aparátu utvořit „alianci patriotů“. Její vystoupení ve volebním sídle připomnělo, že Le Penová se přímo hlásí k odkazu generála a prezidenta Charlese de Gaulla, což pro neogaullisty nemusí být zcela bez významu. 

Levice podpoří změnu, ale jakou? 

Levice, zejména ta radikální, jež podporovala Jeana-Luca Mélenchona, se v programových bodech shodovala často s Le Penovou: v otázkách eura a vztahu k Evropské unii byli téměř v jednotě. Socialistická levice, jež tímto dostala poslední hřebík do rakve, nebude hrát ve druhém kole žádnou roli. Kandidát Benoît Hamon se diskvalifikoval již v průběhu kampaně přiznáním, že bude volit Mélenchona. 

Oznámení Mélenchonovo, že počká na definitivní výsledky, v sobě skrývá moment překvapení. Pokud by se část jeho voličů, jíž imponoval jeho latinský temperament a odkazy na autokratické režimy Latinské Ameriky, přichýlila k Le Penové, může být Macron naprosto ohrožen. Macrona totiž vynesla na výsluní zrada svého chlebodárce, tedy prezidenta Françoise Hollanda, pro něhož vykonával funkce – od poradce přes ministra ekonomie – a to se nelíbilo nikdy ani hollandistům, ale ani křídlu bývalého premiéra Manuela Vallse. 

Druhé kolo tedy v sobě skrývá stejnou míru nejistoty, redukovanou ze čtyř na dva, v němž šance mají oba, jak Marine Le Penová, tak Emmanuel Macron. Záleží pouze již na tom, zda voliči upřednostní pevné postoje, či křehkou naději bez jasných kontur. Ve hře je stále, dnes i zítra, budoucnost Evropy. O tom, jaká bude, se dozvíme nejdříve za čtrnáct dní. Tím to ale neskončí; přijde ještě třetí kolo červnových parlamentních voleb, při nichž půjde o to, zda jeden nebo druhý získá parlamentní většinu. Ve Francii je dnes všechno možné. A vše je stále otevřené.