„Nelze začít jinak než historií. V současnosti se jasně ukazuje, že základní spor o následnictví po zakladateli islámu má své politické konsekvence do dnešních dnů,“ uvedl na začátku besedy generálmajor. Po jeho smrti se totiž ukázalo, že Mohamed nezanechal po sobě žádného potomka.

Šíité versus sunnité

„Neexistovala žádná ustanovení jeho následníka, a proto velmi brzo začalo docházet k zásadnímu konfliktu, který byl nakonec zdrojem rozštěpení islámu na dvě hlavní části – na sunnitskou a šíitskou větev. Směr, který je postaven na ortodoxním výkladu Koránu a toho, jak Mohamed žil, je sunnitská část, zatímco šíitská větev vznikla původně jako politické hnutí, které si kladlo za cíl prosadit jako následníka Mohamedova jeho švagra, Alího ibn Táliba. Od té doby se datují nesmiřitelné postoje mezi oběma těmito větvemi, které dodnes přetrvávají. „Nejkrvavějším konfliktem, který toto nepřátelství vyvolalo, byla podle Randáka íránsko-irácká válka, která byla v letech 1980 až 1988. Stála život zhruba milion a půl lidí na obou stranách.“

„Sunnité, kteří tvoří 85 procent muslimského obyvatelstva na území, které v dnešní době sahá od Maroka až po Indonésii, jsou daleko stejnorodější než šíité, kteří jsou roztříštěni do mnoha sekt,“ seznamoval studenty Randák. „Nejkonzervativnější škola islámského práva je také školou nejortodoxnější a na jejím základě vznikl v 19. století na území dnešní Saúdské Arábie wahhábistický směr islámu, který je skutečně ultraortodoxní. Je důležité nezaměňovat islámské právo s právem šaría, což není právo islámské, ale ‚právo boží‘, to je něco úplně jiného. Z wahhábistického učení je patrné, že vzniklo z kočovných kmenů, žijících ve skromných podmínkách, bez kontaktu s okolním světem. Příslušníci této sekty se dodnes vyznačují fanatismem, fanatické je jejich vnímání okolního světa a života v něm. Věří, že Alláh je bytost, které je potřeba bezvýhradně sloužit. Podle jejich učení jsou pravými muslimy členové jejich vlastní sekty.“

Problém vznikl u Saúdů

Nábožensko-společenské prostředí saúdského státu pod vlivem tohoto učení se vyznačovalo od samého začátku nesnášenlivostí nejen vůči jinověrcům, ale také vůči jinak smýšlejícím souvěrcům, což představuje právě šíitská větev. „Kromě náboženského fanatismu je u wahhábistů patrný odpor ke všemu novému i mimo náboženskou oblast. Je pro ně charakteristické násilné prosazování nábožensko-morálních požadavků a pravidel chování, což jsou atributy vlastní fundamentalistickému pojetí islámu. V Saúdské Arábii funguje náboženská policie vedle normálních bezpečnostních služeb. Pokud usoudí, že se nechováte správně, tak jste zralí, abyste v lepším případě dostali holí, kterou mají neustále po ruce. Přetáhnou vás s ní, v horším případě to má konsekvence dalekosáhlejší. Problém byl ve zbohatnutí královského rodu Saúdů – v důsledku obrovské těžby ropy a nárůstu její ceny královský rod velmi zbohatl. Stalo se, že dokázal wahhábistické rady starších svým způsobem korumpovat, tudíž wahhábistická elita netrvala na tom, aby byly dodržovány všechny atributy, to znamená chudoba a další, které zakladatel Muhammad ibn Abd al-Wahhab vtělil do učení. Uvnitř tohoto směru došlo k radikalizaci, vznikla tu opozice, která zevnitř se začala pokoušet o návrat k takzvaným kořenům. A to je jedno z nejnebezpečnějších hnutí, které v současné době ovládá islámský svět – to je salafíja, která je zdrojem extrémních radikálů, džihádistů. Salafíja stojí za vznikem takových seskupení, jako je Tálibán, al-Káida, Fronta an-Nusrá v Sýrii, Kavkazský emirát a Islámský stát,“ popisoval aspekty islámu bývalý šéf jedné z našich tajných služeb.

„Úspěšný“ libanonský Hizballáh

Šíitská větev v Íránu, kde je to státní náboženství, má podle Randáka 90 procent vyznavačů. V Iráku zhruba 60 procent se hlásí k šíitům a v Bahrajnu je to 70 procent. Ve všech ostatních muslimských státech tvoří výraznější či zanedbatelnější menšinu. Nikdy ale netvořila jednotlivý celek jako sunnité, ale na jejích základech vznikaly desítky sekt. „Zachovaly se tři, které se od sebe liší ideologickými pohnutkami – jedni uznávají pět imámů, jedni sedm imámů a ta největší majorita šíitů uznává 12 imámů. Nejznámější šíitskou extremistickou organizací je libanonský Hizballáh, který se už dnes transponoval do politické strany, provozuje vlastní vzdělávací zařízení, vlastní náboženské školy, vlastní média včetně televize. Je to zdaleka nejsofistikovanější teroristická extremistická organizace na světě, ať to porovnáváme s Tálibánem, Islámským státem či al-Káidou. Hizballáh je superorganizovaná a sofistikovaná skupina. ‚Proslavila‘ se mnoha únosy a je ‚průkopníkem‘ sebevražedných útoků,“ řekl Randák.

Státy podle pravítka

„Státy na Předním východě vznikly na rozpadající se Osmanské říši, která ve své době sahala od Perského zálivu přes celé pobřeží severní Afriky až na území dnešního Maghrebu. V průběhu jejího rozpadu byla učiněna dohoda mezi Anglií a Francií o strategickém rozdělení této oblasti. Byly tam hranice namalovány podle pravítka, jak se to hodilo strategickým zájmům, a tak vznikly státy jako Sýrie, Palestina, Libanon,“ uvedl Randák a pokračoval: „Jejich problémem bylo, že nerespektovaly, protože to dělali Evropané, etnickou a náboženskou příslušnost, a tudíž do jednoho státu se dostaly různé směry náboženství, a to nejen islám. V oblasti žijí drúzové, alavité a další. Ti byli rozděleni do různých států, tak jako původní etnika. Což vyvolalo spoustu dalších problémů.“

Jediní, kdo nerespektují toto rozdělení, jsou podle generála Randáka beduínské kmeny, které se pohybují naprosto volně a všichni jim to tolerují a nechávají je, aby si svoje ovce a velbloudy hnaly dle své potřeby. „Je to etnikum, které má naprosto výjimečné postavení, a všichni se s tím dokázali srovnat. V nově vzniklých státech, které vznikly na území Středního východu, téměř bez výjimky byly nastoleny diktátorské nebo absolutistické režimy. Což jako i v jiných oblastech světa, kde takové režimy jsou u moci, vedlo k rozevírání sociálních nůžek mezi vládnoucími a zbytkem obyvatelstva. To ve svém důsledku vedlo k dlouhodobé nespokojenosti, kterou se podařilo ventilovat na konci roku 2010 a pak v roce 2011 – to již hovoříme o tzv. arabském jaru, které začalo v prosinci 2010 v Tunisu a v průběhu 2011 se rozšířilo prakticky do celého arabského světa.“

První fáze protestů byla inspirována špatnými životními podmínkami lidí, kteří tam protestovali, a v některých zemích se podařilo dosáhnout určitých ekonomických, a dokonce i politických ústupků. Někde dokonce vedly k pádům celých režimů. „Bohužel se nakonec ukázalo, že optimismus, který tyto počáteční úspěchy vyvolaly, je velmi předčasný. Je to jako s tím příslovím, že světlo na konci tunelu může být také protijedoucí vlak. Potvrdilo se, že v islámském světě je politické dění v zásadě natolik spojeno s náboženstvím, že západní modely řízení státu, jak si někteří představovali, že by bylo možné je aplikovat, se ukázaly jako skutečně neaplikovatelné. Nejkritičtější je to v Libyi, kde po svržení Muammara Kaddáfího vláda ovládá jen část území a zbytek je v naprostém chaosu. Podobná situace je v současném Jemenu. To jsou dvě země, kde to nevyšlo se vším všudy. Sýrie je pochopitelně nejhorší případ.“

Co zavinil chaos v Iráku

Podle Randáka je to právě syrský konflikt, kde společně s velmi nestabilní situací v Iráku, která tam vznikla v roce 2011 po odchodu amerických vojsk, to vedlo k upevnění Islámského státu, byť je zjevné, že na území Iráku od roku 2006, kdy americké jednotky zabily Zarkávího, už existovala organizovaná skupina, která se tehdy nazývala al-Káida v Iráku a ta si kladla za cíl vytvoření sunnitského státu na území tehdejšího Iráku. „Odchod Američanů, kteří zanechali tuto oblast – nechci říci – v chaosu, tamní bezpečnostní složky nebyly řádně vyzbrojeny a vycvičeny a připraveny na to, co je čeká. Odchod uvolnil radikálům z tohoto hnutí prostor k tomu, aby ovládli severní a západní část Iráku, od Bagdádu směrem na sever, tedy města Ramádí, Falúdža, Mosul, tak tato všechna města padla. Nakonec byl vyhlášen 2. ledna 2014 právě ve Falúdže, která byla již za dob Američanů proslulá svým rebelantským postojem, tzv. Islámský stát v Iráku a Levantě, který vyhlásil nezávislost na tehdejší irácké vládě. Do léta 2014 následovalo ovládnutí celého severního Iráku a došlo ke spojení s islámskými radikály, kteří bojovali proti Bašáru Asadovi. Deklarovaným cílem tohoto státu je obnovení tzv. Islámského chalifátu s územními nároky, které zahrnují Irák, Sýrii, Saúdskou Arábii, Jemen, Egypt, Libyi a myslím, že i Afghánistán. Podařilo se jim uzavřít přátelské dohody s Frontou an-Nusrá v Sýrii anebo se jim povedlo přitáhnout k sobě pod vlajku Islámského státu již existující buňky al-Káidy,“ vypočítával Randák.

Staří známí pohrobci Islámského státu

Situace je v současné době podle Randáka velmi nepřehledná a do konfliktu jsou stahováni další noví účastníci. „Dochází k chaotickému křížení strategických, ekonomických, náboženských a etnických zájmů. A aby to nebylo tak jednoduché, tak jednotliví aktéři toho konfliktu, snad možná kromě Kurdů, s postupujícím časem a vývojem mění nejen svoje postoje, ale i spojence, takže někdy přecházejí ze strany na stranu. V tuto chvíli je nemožné predikovat vývoj na straně islámských radikálů. Současná masivní ofenziva v IS v oblasti Mosulu, která téměř s jistotou dopadne úspěšně, tak skupiny, které se od al-Káidy přesunuly k IS a nyní na jeho straně bojují, tak po jeho porážce se vrátí zpět k al-Káidě, která je dnes v klidu, mimo větší pozornosti mezinárodní veřejnosti. Zdánlivě paradoxně z toho nejvíce profituje islámský radikalismus. Al-Káida může v klidu budovat svoji pozici, ze které byla vytlačena Islámským státem, tedy pozici vedoucí síly islámského radikalismu, a má všechny předpoklady k tomu, aby se stala jakýmsi ideologickým, logistickým i výcvikovým, a dokonce i finančním centrem pro skupiny, které budou působit nadále,“ upozornil na vážnost situace Randák.

„Obdobný scénář může platit i pro Tálibán, který nyní sice v Afghánistánu působí, ale velmi zadrženě. Je to však situace, která mu velmi vyhovuje. Pokud by k tomu došlo, tak by to znamenalo návrat do doby před vznikem IS, což neznamená, že je to věc, nad kterou bychom měli jásat, protože obě tyto organizace společně s těmi svými souputníky v Indonésii, v Alžírsku nebo dokonce s Boko Haram v Africe představují velkou bezpečnostní hrozbu pro civilizovaný svět. Tato síť s menším mediálním halasem může organizovat teroristické útoky i v zahraničí a dosáhnout ničivějšího charakteru než IS, který má starosti sám se sebou a je stažen do své obrany.“

Rusko Kurdy „nemusí“

Co se týká vnějších aktérů, obvykle se prý hovoří o strategických zájmech USA versus Ruská federace. „Ono to není tak úplně, tam vstupují do hry také Velká Británie, Francie a pak regionální mocnosti, ať již je to Írán, který se toho zúčastňuje, ale je stažen do pozadí. Pak Turecko, Egypt a Saúdská Arábie. To jsou státy, které v podstatě rozhodujícím způsobem ovlivňují konflikt,“ uvedl Karel Randák.

„U Turecka je zřejmé, že jeho angažovanost se bude zvyšovat úměrně k tomu, jak úspěšné a ze zahraničí, zvláště z Evropy a USA, budou úspěchy Kurdů. Pro Turecko je to extrémně senzitivní již v minulosti a s nabývajícími úspěchy Kurdů otázka kurdské autonomie, která patrně na přetřes přijde, je pro něj červený hadr. Proto po krátkém rozkolu s Ruskem, který byl zapříčiněn sestřelením ruského letadla tureckou protiletadlovou obranou, našla Ankara velmi rychle společnou řeč s Ruskem. Postoje Rusů vůči Kurdům konvenují Turkům podstatně více než postoje Spojených států. Jestliže připočteme vliv Ruska na stávající syrský režim, je patrné, že z Ruska se stává mimořádně významný hráč v regionu, bez kterého nemá současná situace vůbec žádné řešení. Musíme k tomu ještě připočítat také fakt, že historicky Sovětský svaz měl v tomto regionu velmi silnou pozici, ať již zabezpečenou dodávkami zbraní, vojenskými poradci, nebo ekonomickou pomocí. Hodně těchto států pochopitelně daleko více vzhlíží k Rusku než k USA.“

Špioni z Moskvy přímo v Bruselu

Převaděčský průmysl nemůže podle generálmajora Randáka vyvolat uprchlickou vlnu. „Kde je poptávka, je i nabídka, ale nemůžeme říkat, že převaděči mohou za to, že vznikla uprchlická vlna směrem do Evropy. Představitelé EU mohou vinit tak maximálně sami sebe, že se s tímto problémem nedokážeme vypořádat, protože to je problém, který je v podstatě starý jako lidstvo samo. Situace dospěla dokonce tak daleko, že se mluví o snahách Ruska pomocí uprchlické vlny destabilizovat EU. Nedokážu pochopit, co je na tom tak nepochopitelného. Samozřejmě, že se o to Rusové snaží. EU není pro Rusy žádný spojenec a jakákoliv příležitost destabilizovat situaci je pro ně vítaná. Rusové provádějí špionáž na území EU, přímo v Bruselu, v orgánech EU, pokouší se verbovat lidi, své informátory, agenty v zemích EU, v jejich vládách mají své vlivové agenty. Proč se někdo vůbec dokáže pozastavit nad tím, že se Rusové takovéto situace snaží využít? Zarážející je, že na to EU nebyla vůbec připravena, není schopna těmto snahám adekvátně čelit,“ uvedl dále host.

Exemplární trest pro zatčené Čechy

Následoval dotaz studenta na situaci kolem zatčení dvou Čechů v Turecku. Randák na to reagoval: „Já bych chtěl být optimistou, ale to v tomto případě nelze. Shodou okolností o tom vím dost. Nedovedu si představit protihodnotu, kterou česká strana by dokázala nabídnout turecké straně, aby ti lidé byli vydáni do České republiky k potrestání. Tady je totiž není za co trestat. Spousta lidí říká, že je problém neexistence dohody mezi ČR a Tureckem o právní pomoci. To vůbec není pravda. Ta situace by se nezměnila, ani kdyby ta dohoda existovala. Český stát nemá žádný právní nástroj, aby mohl požádat o jejich vydání. Ti lidé tady nic neudělali. Nástroj by tu existoval v případě, kdyby Markéta Všelichová a Miroslav Farkaš něco udělali v ČR a utekli by do Turecka a tam se schovávali před českou spravedlností. Pak by si Česká republika mohla nárokovat jakési vydání. Tady nic neudělali a naopak provinili se proti tureckým zákonům, z jejich pohledu. Tam byli zatčeni, tam budou souzeni a Česká republika nemá právní nástroj, aby ovlivnila rozhodnutí tureckého soudu. Zvlášť v současné době po tom, co se tam děje, tam si o demokracii mohou všichni jenom nechat zdát. Navíc je tam výjimečný stav. Ti lidé porušili z pohledu Turků všechno, co porušit mohli, a obávám se, že budou souzeni jako exemplární případ – vidíte, na straně Kurdů bojují zahraniční bojovníci proti Turecku. A pak je čeká třicet let v turecké káznici. Tím neříkám, že tam těch třicet let si odsedí, ale může se to stát. Perspektivu já nevidím vůbec růžově, ale může se stát zázrak. Viz případ pana Fajáda a výměnu za lidi, co byli uneseni v Libanonu, ale to je úplně jiný případ. Možná, že česká strana má nějaké eso v rukávu, pomocí kterého přesvědčí tureckou stranu, aby je vydali. Ale já o něm nevím a nemyslím si to,“ nešetřil pesimismem Randák.

Hazardéři…

Následoval doplňující dotaz na to, jestli tomuto případu neublíží, „že se u nás politici vysmívají tureckému prezidentovi“. „Správně by na to neměl být žádný vliv. Ale zrovna v tomto případě je všechno velmi citlivé. Jestli někdo prohlásí o tureckém prezidentovi, že je to diktátor a nechutná postava, tak by to teoreticky mohlo působit negativně. Na druhou stranu mám pocit, že diplomacie by se nad toto měla povznést. Jestli prezident bude intervenovat, tak celkový obrázek to může vyhladit a zklidnit a celému tomu procesu napomoci, jako to bylo v případě těch dvou děvčat v Pákistánu. Ten turecký je ale nejhorší, jaký jsem zatím za svoji kariéru zažil. S těmi děvčaty v Pákistánu se to nemůže vůbec srovnávat, protože ta dělala všechno pro to, aby se jim nestalo to, co se stalo. Najali si tam svého policistu, svého průvodce. Tito dva ale skutečně dělali vše pro to, aby se do problémů dostali. Oni chtěli překročit jordánsko-syrskou hranici, tam je chytli Jordánci, vrátili je, oni se o to pokusili znovu, znovu je chytili. A pak je nenapadlo nic lepšího než z Ammánu odletět do Turecka a snažit se překročit turecko-syrskou hranici, což si nedokážu vůbec představit, že to někoho rozumného může vůbec napadnout. To je, jako kdybyste chtěli přejít hranici mezi východním a západním Německem před rokem devadesát. Vyloučená věc,“ konstatoval Randák.

Islamisté na sociálních dávkách

A ještě k uprchlické vlně a jejímu vlivu na Evropu. „Expanze Islámského státu a jeho praktiky, které na obsazených územích zavedl, vyvolaly právě tak jako syrský konflikt, občanská válka, masivní uprchlickou vlnu. Celkem 53 procent lidí, kteří přicházejí do Evropy v rámci migračního procesu, pochází ze tří zemí – Afghánistánu, Sýrie a Iráku. Zbylých 47 je ostatní svět. Tento nepoměr vypovídá, co uprchlickou vlnu vyvolalo a stále ji drží při životě. Z těchto čísel je zcela zjevné, že tuto krizi vyvolala válka a životní podmínky, které s sebou válka nese. Uvádět jako příčinu převaděčství, snahu o zneužívání sociálních dávek, slabou ochranu Schengenu nebo dokonce populační expozi je účelové zaměňování příčiny a důsledku této vlny. Bohužel právě takto je to prezentováno z úst některých politických představitelů, české nevyjímaje,“ uvedl Randák a pokračoval: „Samozřejmě, že ochrana hranic EU je na žalostné úrovni, ale to je stav, který přetrvává už více než deset let a politici jej odmítali vnímat, natož aby byli ochotni ho nějakým způsobem řešit. Zneužívání sociálních dávek je to samé. Je v některých zemích EU natolik benevolentní a mezery, které jsou v tom systému, jsou tak obrovské, že si mnozí lidé v EU na tom postavili své živobytí. Nedávno média uvedla příklad švédského občana, který uprchl s celou svojí rodinou do města Rakka, kde se zapojil do bojů na straně IS, a dlouhé měsíce dokázal pobírat ve Švédsku sociální dávky. To samo o sobě je dostatečně výmluvný příklad toho, jak ty systémy vyplácení sociálních dávek fungují.“

Mnohokrát se podle generálmajora ukázalo, že vojenské potlačení ozbrojeného odporu neznamená zajištění úplné bezpečnosti. Stejný vývoj se dá předpokládat i po porážce IS. „Neexistuje totiž šance, že by se tvrdé jádro bojovníků podařilo resocializovat, byť by jim to bylo legislativně umožněno. Není podle mne šance, že by se zapojili do normálního života. Porážka povede k tomu, že se rozptýlí po regionu, dostanou se možná i do Evropy a budou vyhledávat jakoukoliv možnost k tomu, aby se znovu zapojili do nějakého ozbrojeného boje. Ten ale nebude mít podobu otevřeného válečného konfliktu, ale bude mít podobu teroristických akcí, což je situace, která není příliš optimistická, ale je to pořád lepší než otevřený vojenský konflikt. Řešení spočívá v přijímání částečně represivních opatření, ale to v menší míře a především preventivních opatřeních, o čemž se bohužel mnohdy jenom hovoří,“ byl jako ryba ve vodě Karel Randák, bývalý šéf vojenského obranného zpravodajství.

Izrael jako (opětovný) vzor

Podle něj je zapotřebí izolovat skupiny teroristů od jejich sympatizantů, podporovatelů a především finančních zdrojů. „Dalším represivním opatřením je znemožnění nebo ztížení možností radikálů cestovat, přeskupovat se a dávat se na jiném území dohromady. To, co chybí téměř ve všech státech Evropy a co má Izrael velmi dobře vybudováno, je systém pomoci obětem případných útoků tak, aby byly sníženy druhotné dopady těchto událostí a omezeny negativní psychologické dopady. Když rodina přijde o živitele, tak je namístě, aby ten stát, kde se událost stane, se dokázal ať již finančně, nebo sociálně o rodinu postarat. To se nemusí týkat jen fyzických jednotlivců, ale i firem a právnických osob. V roztříštěné EU, kde každý má jiný názor a každý táhne jiným směrem, jde o sjednocení legislativy, s jejíž pomocí by teoreticky bylo možné na jedné straně vytvořit prostor, aby se lidé, kteří dříve byli příslušníky nějakých extremistických skupin, se dokázali resocializovat, ale na druhé by to měla být legislativa, která bude důsledně stíhat teroristické činy a jejich podporu. Po pravdě řečeno, v Evropě si to nedokáži představit,“ povzdechl si Randák. „Co stát, to jiný názor, co stát, to jiná legislativa. S tím mám osobní zkušenosti z doby před deseti lety a od té doby se vlastně vůbec nic nezměnilo. A obecně platná rada je, že při řešení konfliktů někde v zahraničí je vždy daleko efektivnější využívat místní bezpečnostní složky místo povolávání mezinárodních sil, byť jakkoliv zkušených a lépe vybavených.“

Válka, nebo guerilla: Co je horší

„Řekl jste, že teroristická válka je lepší než otevřený konflikt? Myslel jste i Evropu?“ zněl další z dotazů.

„Ať je kdekoliv. Otevřená válka má daleko větší ekonomický a sociální dopad na jakoukoliv zemi, kde probíhá. Kdyby byla otevřená válka v České republice, tak by to mělo daleko větší dopad na společnost, než když v Praze vybouchne metro. Psychologický dopad, že můžete jet metrem a ono vám vybouchne pod zadkem, tak je zapotřebí se s něčím takovým psychicky srovnávat, ale v případě, že bude válka, tak se to vám může stát nejenom v metru, ale kdekoliv, protože vám spadne bomba na hlavu nebo přijde okupace země. Válečný konflikt na kterémkoliv území je daleko horší než guerillová válka,“ odpověděl Karel Randák jednomu z mladých účastníků plzeňské Diplomatické simulace.