Přestože je v naší zemi obor zemědělství vnímán (a reálně tomu tak v mnoha případech je) jako hluboce rozdělený duální systém reprezentovaný na straně jedné průmyslovými agroholdingy a na straně druhé rodinnými farmami, spojuje potřeby mikropodniků, malých, středních i část velkých zemědělců celá řada společných zájmů. V nejobecnější poloze je to nutnost neustále odkládané transformace tuzemského zemědělství. To se ani po více než 30 letech po listopadu 1989 nedokázalo vymanit z předlistopadových přístupů, které jsou ale v mnohém buď překonané, nebo postupně překonávané, mimo jiné právě i pro měnící se podmínky Společné zemědělské politiky EU. Další zastírání této skutečnosti by bylo na škodu všem.

Navzdory tomu, že za hlavního kritika dosavadního pojetí české zemědělské politiky je dlouhodobě považována Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR), jsou změny požadované naší organizací v bytostném zájmu mnohem širšího spektra podnikatelů v tomto oboru, než jsou jen sedláci na rodinných farmách, které primárně zastupujeme. Rostoucí koncentrace vlastnictví půdy a trend přesunu vlastnictví zemědělských podniků do zahraničních investičních společností nebo do rukou pár byznysmenů původem mimo zemědělství představuje obrovské a nevratné riziko právě pro klasická družstva nebo akciovky, které jsou stále více v hledáčku oligarchů a všelijakých dotačních dravců. Tyto běžné středně velké podniky právnických osob, které na venkov také patří, totiž prakticky nemají žádnou funkční obranu proti tomuto kapitálu. Ten je ale bohužel přímo podporován stávající strukturou dotací, která klasickým družstvům ve skutečnosti žádnou výhodnější či udržitelnější pozici nenabízí – ba právě naopak, odmítáním jakýchkoli změn si svůj výhled jen zhoršují. A pokud je tato skupina standardních zemědělských subjektů řízena kvalitním managementem, měla by si tuto realitu konečně přiznat a podpořit požadavky na systémové změny. Je tu ale i řada dalších zcela fatálních rizik, které náš sektor ohrožují, aniž by si s nimi dosud ministerstvo zemědělství vědělo rady, a hlavně s nimi vůbec chtělo cokoli dělat. Supervelké podniky se svými úzkými zájmy dosud vždy šikovně „přesvědčili“ všechny hráče – tj. jak řídící politické špičky, tak i vedení některých nevládních organizací, kteří v obavě z případné kritiky z neudržení finančních toků se dál jen motají v kruhu přejímání nesmyslných manter o potřebě zajištění stále větších dotací, o zvyšování soběstačnosti, konkurenceschopnosti a v podobných heslech, jejichž funkční podstata ale leží v úplně jiném nastavení podnikatelského sektoru.

ASZ ČR se ale nebojí říkat, že to, co našemu sektoru skutečně a dlouhodobě chybí, nejsou ani tak dotační peníze, těch je naopak poměrně dost, ale schází odvaha přiznat si výše popsanou realitu a hledat skutečná východiska. Nejlepším důkazem je zcela účelové nastavení současného Strategického plánu MZe, který je nám podsouván jako kvalitní zboží, na kterém se nesmí anebo již z časových důvodů nemůže nic měnit. Cesta budoucnosti ale neleží v dalším navyšování prostředků v rámci kofinancování, nýbrž v přepracování podmínek a cílů jejich distribučních kanálů. Jedině tím se uvolní větší prostor pro řešení, která začnou mít zemědělci do budoucna více ve svých rukou a nebudou závislí na tom, jak se vyvine ta či ona společenská ideologie nebo politika. Věřím, že každému normálně uvažujícímu sedlákovi, který cítí stále hmatatelnější problémy v tomto oboru podnikání, se toto jeví jako logický postup. Přesto však jde o tak tabuizované téma, které nutí představitele z Agrární komory a Zemědělského svazu svolávat své ovečky, aby na základě předepsaných variant melodramatických dopisů, které mají zasílat nově zvoleným autoritám, vyvolaly zdání, že je ve Strategickém plánu vše v pořádku. Ve skutečnosti ale pouze chtějí novým politikům navléknout smyčku na jejich krk, aby byli po celou dobu mandátu zodpovědní za realizaci něčeho, co nachystali jejich předchůdci s úplně jinými zájmy. To, co ale náš sektor opravdu nyní nepotřebuje, jsou nepodložená strašení zánikem zemědělství a už vůbec ne drzá vyhrožování stávkovými pohotovostmi v situaci, kdy nový ministr zemědělství ještě ani nemohl vejít do své kanceláře. To nesvědčí o elementární úctě k nově příchozímu ministrovi ani o konstruktivním přístupu. Svědčí to jen o demonstraci síly, které by ale nové vedení ministerstva nemělo podlehnout, jinak bude cokoli dalšího prosazovat jen velmi těžko.