Přestože je v naší zemi obor zemědělství vnímán (a reálně tomu tak v mnoha případech je) jako hluboce rozdělený duální systém reprezentovaný na straně jedné průmyslovými agroholdingy a na straně druhé rodinnými farmami, spojuje potřeby mikropodniků, malých, středních i část velkých zemědělců celá řada společných zájmů. V nejobecnější poloze je to nutnost neustále odkládané transformace tuzemského zemědělství. To se ani po více než 30 letech po listopadu 1989 nedokázalo vymanit z předlistopadových přístupů, které jsou ale v mnohém buď překonané, nebo postupně překonávané, mimo jiné právě i pro měnící se podmínky Společné zemědělské politiky EU. Další zastírání této skutečnosti by bylo na škodu všem.

Navzdory tomu, že za hlavního kritika dosavadního pojetí české zemědělské politiky je dlouhodobě považována Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR), jsou změny požadované naší organizací v bytostném zájmu mnohem širšího spektra podnikatelů v tomto oboru, než jsou jen sedláci na rodinných farmách, které primárně zastupujeme. Rostoucí koncentrace vlastnictví půdy a trend přesunu vlastnictví zemědělských podniků do zahraničních investičních společností nebo do rukou pár byznysmenů původem mimo zemědělství představuje obrovské a nevratné riziko právě pro klasická družstva nebo akciovky, které jsou stále více v hledáčku oligarchů a všelijakých dotačních dravců. Tyto běžné středně velké podniky právnických osob, které na venkov také patří, totiž prakticky nemají žádnou funkční obranu proti tomuto kapitálu. Ten je ale bohužel přímo podporován stávající strukturou dotací, která klasickým družstvům ve skutečnosti žádnou výhodnější či udržitelnější pozici nenabízí – ba právě naopak, odmítáním jakýchkoli změn si svůj výhled jen zhoršují. A pokud je tato skupina standardních zemědělských subjektů řízena kvalitním managementem, měla by si tuto realitu konečně přiznat a podpořit požadavky na systémové změny. Je tu ale i řada dalších zcela fatálních rizik, které náš sektor ohrožují, aniž by si s nimi dosud ministerstvo zemědělství vědělo rady, a hlavně s nimi vůbec chtělo cokoli dělat. Supervelké podniky se svými úzkými zájmy dosud vždy šikovně „přesvědčili“ všechny hráče – tj. jak řídící politické špičky, tak i vedení některých nevládních organizací, kteří v obavě z případné kritiky z neudržení finančních toků se dál jen motají v kruhu přejímání nesmyslných manter o potřebě zajištění stále větších dotací, o zvyšování soběstačnosti, konkurenceschopnosti a v podobných heslech, jejichž funkční podstata ale leží v úplně jiném nastavení podnikatelského sektoru.

ASZ ČR se ale nebojí říkat, že to, co našemu sektoru skutečně a dlouhodobě chybí, nejsou ani tak dotační peníze, těch je naopak poměrně dost, ale schází odvaha přiznat si výše popsanou realitu a hledat skutečná východiska. Nejlepším důkazem je zcela účelové nastavení současného Strategického plánu MZe, který je nám podsouván jako kvalitní zboží, na kterém se nesmí anebo již z časových důvodů nemůže nic měnit. Cesta budoucnosti ale neleží v dalším navyšování prostředků v rámci kofinancování, nýbrž v přepracování podmínek a cílů jejich distribučních kanálů. Jedině tím se uvolní větší prostor pro řešení, která začnou mít zemědělci do budoucna více ve svých rukou a nebudou závislí na tom, jak se vyvine ta či ona společenská ideologie nebo politika. Věřím, že každému normálně uvažujícímu sedlákovi, který cítí stále hmatatelnější problémy v tomto oboru podnikání, se toto jeví jako logický postup. Přesto však jde o tak tabuizované téma, které nutí představitele z Agrární komory a Zemědělského svazu svolávat své ovečky, aby na základě předepsaných variant melodramatických dopisů, které mají zasílat nově zvoleným autoritám, vyvolaly zdání, že je ve Strategickém plánu vše v pořádku. Ve skutečnosti ale pouze chtějí novým politikům navléknout smyčku na jejich krk, aby byli po celou dobu mandátu zodpovědní za realizaci něčeho, co nachystali jejich předchůdci s úplně jinými zájmy. To, co ale náš sektor opravdu nyní nepotřebuje, jsou nepodložená strašení zánikem zemědělství a už vůbec ne drzá vyhrožování stávkovými pohotovostmi v situaci, kdy nový ministr zemědělství ještě ani nemohl vejít do své kanceláře. To nesvědčí o elementární úctě k nově příchozímu ministrovi ani o konstruktivním přístupu. Svědčí to jen o demonstraci síly, které by ale nové vedení ministerstva nemělo podlehnout, jinak bude cokoli dalšího prosazovat jen velmi těžko.

Potřebné naopak je, společně s nevládní a odbornou veřejností využít všechen zbývající čas na prověření možných změn, které lze ještě stačit udělat a vymanit se z područí agrofertizačního schématu, který normálním zemědělcům bez ohledu na podnikatelskou formu nenabídl nic dobrého. Je třeba dát nový impuls a program venkovu, který bude na prospěch většině sedláků a zemědělských podniků. ASZ ČR proto plně podporuje, aby nový ministr zemědělství vyjednal s Evropskou komisí co nejdelší odklad odeslání strategického dokumentu a nabízí plnou odbornou součinnost a podporu při jeho alespoň částečném přepracování. Setrvání na stávající verzi Strategického plánu totiž jen dále přispěje k prohloubení již zmíněné duality v sektoru namísto k jejímu snížení. Snaha ASZ ČR o tyto změny přitom vůbec není namířená proti větším podnikům a rozhodně se tak musím ohradit proti lžím, které se objevily v nedávných článcích šéfů Zemědělského svazu i Agrární komory. Podniky fyzických i právnických osob obhospodařující několikasethektarové výměry jsou podstatnou součástí jinak velmi pestré členské základny ASZ ČR, kterou přitom mnozí nesprávně vnímají pouze jako subjekty s malou výměrou, a tím i jako méně významnou část zemědělského spektra v naší zemi. Skutečnost, že se ASZ ČR snaží vidět věci v širších souvislostech a hájit nejenom zájmy těch nejmenších, dokládá mimo jiné i fakt, že navrhovala princip zastropování na podstatně vyšší hektarové úrovni či od počátku podporovala maximální (30%) redistributivní platbu pro úplně všechny zemědělce bez ohledu na jejich výměru. Vedle toho však také odmítáme finanční přesuny na několik málo vybraných opatření a komodit, kterou budou příčinou toho, že bude všem zemědělcům v příštích letech konáním české politické reprezentace a úředníků (nikoli Bruselem!) snížena přímá platba o více než 1 000 korun na hektar. Všechny tyto, ale i další návrhy, které má MZe k dispozici, neznamenají žádnou likvidaci zemědělství, jak je nám vyčítáno, ale naopak jsou v zájmu naprosté většiny zemědělců.

Je tedy jisté, že ASZ ČR rozlišuje především způsob hospodaření a schopnost a ochotu větších i menších zemědělců zůstat na vesnici a zodpovědně se starat o svůj majetek, rodinu a okolní krajinu a až teprve poté je na místě dělat další opatření logicky odvozená například podle velikosti či podle jiných kritérií. Vyzývám proto nikoli členskou základnu, ale především vedoucí zástupce Agrární komory i Zemědělského svazu, aby zanechali očerňování naší organizace a uvolnili prostor pro provedení nutných oprav a změn, které české zemědělství potřebuje. Už i na Slovensku, které je nám svou strukturou podniků, nedávnou historií a bohužel i svými problémy velmi podobné, jasně pochopili, že změna je nevyhnutelná. Zavádějí tam celou škálu opatření směřující k podpoře takového modelu zemědělství, který je blíž tomu evropskému.

Vyzývám ovšem také politiky zainteresované v resortu zemědělství i životního prostředí v nové koaliční vládě, aby využili této jedinečné příležitosti a postarali se o jimi slíbené změny. Jinak by totiž riskovali nejen svou pověst, pakliže na těchto změnách již založili své politické programy (a dostali k nim voličkou podporu), ale riskovali by především kondici českého zemědělství, které navzdory obrovským dotačním prostředkům stále více ztrácí svou celkovou pozici. Jakékoli úkroky stranou nebudou pro nikoho dobrým řešením. Je třeba nyní s odvahou řešit to, co je potřeba.

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek
předseda Asociace soukromého zemědělství ČR