„Po schválení Reformy systému výzkumu, vývoje a inovací v České republice vládou v březnu 2008 eskalovaly v následujících letech 2009 až 2011 v České republice konflikty a spory o organizaci a financování výzkumu, vývoje a inovací. Tyto konflikty vyústily na květnovém zasedání Rady pro výzkum, vývoj a inovace v roce 2009 v návrh státního rozpočtu, který ve výsledku přinesl, počínaje rokem 2010, dramatický pokles financování rozpočtové kapitoly Akademie věd, a to i přes protesty z řad akademické obce a veřejnosti. To ve střednědobém výhledu znamenalo k roku 2012 propad pro rozpočtovou kapitolu Akademie věd přibližně o 52 %,“ uvádí Akademická rada AV ČR ve stanovisku k desátému výročí mimořádného Akademického sněmu.

Oběšená věda

Jeden z prvních velkých protestů proti plánovanému zredukování rozpočtu AV ČR na polovinu se konal tři týdny po sněmu, přesněji řečeno 21. července 2009 před budovou Ústavu dějin umění AV ČR v pražském Starém Městě. Protestní akce organizované nově založeným fórem „Věda žije!“ se zúčastnilo okolo 200 akademiků a jejich sympatizantů, přítomni byli ředitelé některých ústavů nebo členové Akademické rady.

Protest se nesl v alegorickém duchu. Pět minut po poledni se v oknech ústavu, vyzdobených nápisem „Vražda české vědy“, objevila porota se škraboškami na obličejích. Hlavní sudí s recesistickým patosem obžaloval českou vědu, zejména „neužitečný“ základní výzkum. „Málos publikoval! Více nekrologů, více bodů! Tvé knihy nás nezajímají! Plazmy se nenapiješ a fotonů nenajíš! Ruce bez mozolů, pověste ho hlavou dolů! Minulost se nás netýká, smrt historii! Nechte umění umělcům, pryč s teorií! Znič mi mé kruhy! A přece se netočí! Nemyslím, tedy jsem!“ Za provolávání těchto a dalších výkřiků byla věda odsouzena k trestu nejvyššímu. Vzápětí se nad hlavami shromážděných zástupů objevila figurína oběšence, spuštěná z oken ústavu. Ta se následně stala jedním z nejviditelnějších a nejmedializovanějších symbolů pražské demonstrace.

Aktivity fóra „Věda žije!“, organizovaného Martinem Krummholzem, pokračovaly i v následujících měsících. Po prvotním snížení rozpočtu o půl miliardy se i díky protestům podařilo další propad zastavit, nicméně na úroveň před rokem 2010 se vládní výdaje na AV ČR vrátily až v roce 2016.

„Současný vědecký výkon pracovišť Akademie věd po deseti letech, které uplynuly od konání mimořádného Akademického sněmu, zřetelně prokazuje oprávněnost odporu Akademie věd proti destruktivní vědní politice tehdejších vlád. Akademii věd se podařilo uhájit postavení v oblasti vědy a výzkumu, následky cílených snah o její likvidaci však nepochybně na dlouhou dobu omezily vědní potenciál jí zřizovaných pracovišť,“ dodává Akademická rada ve stanovisku, jehož plný text je k dispozici zde.

Anketa

U příležitosti desátého výročí tehdejších událostí jsme nyní jejich aktérům Jiřímu Rákosníkovi, Jiřímu Chýlovi a Martinu Krummholzovi položili tři anketní otázky:

1. Co podle vás přimělo vědce vyjít do ulic?
2. Stávající výše institucionálního příspěvku AV ČR je zhruba 30 % jejího rozpočtu. Je to podle vašeho názoru dostačující?
3. Co by AV ČR měla dělat, aby se stejná situace v budoucnu neopakovala?

Jiří Rákosník

(bývalý člen předsednictva Akademické rady AV ČR, odpovědný za koncepční ekonomické a finanční záležitosti Akademie)

1. Bylo to bezprostřední ohrožení Akademie věd jako celku v důsledku návrhu drastického snížení rozpočtu (pokud si pamatuji, postupně až na téměř polovinu ve dvou letech). Přitom na jednání se zástupci RVVI na začátku roku se navrhovalo jen „nepatrné“ snížení o cca 80 milionů korun na rok 2010 (proti kterému jsme s Václavem Pačesem nicméně protestovali, protože to nebylo podloženo žádným věcným argumentem). Důležitým podnětem k aktivnímu odporu byla akce sdružení mladých vědeckých pracovníků „Věda žije!“, v němž byli zastoupeni i mladí lidé z vysokých škol.

2. Argumentovat podílem na celém objemu výnosů je podle mého názoru zavádějící a nekorektní, protože ta suma je silně zkreslena licenčními výnosy ÚOCHB a jinými vlastními zdroji. I když však porovnáváme podíl institucionálního financování na celkovém objemu přijatých veřejných prostředků (včetně EU), pak je podíl cca 50 %, což je obecně považováno za příliš nízký podíl (viz např. závěry projektu Mezinárodní audit VaV v ČR a jeho srovnání se zahraničím a projektu Metodika). Vysoký podíl účelových prostředků vede ke krátkodobým strategiím, což je pro výzkum velmi špatné.

3. Akademie musí udržovat vysoký standard objemu a hlavně kvality výsledků, musí se zabývat dlouhodobým výzkumem, který z principu nemohou provádět vysoké školy, musí udržovat velmi dobré styky s reprezentací vysokých škol, musí sebevědomě (to zdůrazňuji) vystupovat v RVVI, v Parlamentu a vůči vládě. Musí se starat o to, aby veřejnost měla o Akademii vysoké mínění a pocit, že ji rozhodně potřebuje.

Jiří Chýla

(bývalý člen Akademické rady AV ČR, kde se věnoval otázkám organizace, hodnocení a financování výzkumu a legislativě výzkumu a vývoje)

1. Motivem byla hrozící likvidace AV ČR v důsledku drastického snížení institucionální podpory ze státního rozpočtu počínaje rokem 2010, ale rozhodujícím faktorem byla iniciativa Věda žije!, bez níž by veřejné protesty pracovníků AV ČR ani zdaleka neměly takový ohlas.

2. Uvedené číslo je trochu zkreslené skutečností, že sám ÚOCHB má ročně cca dvě miliardy z licenčních poplatků za léky založené na chemických látkách vyvinutých profesorem Holým. Základní problém nízkého podílu institucionální podpory ústavů AV ČR a vysokých škol na jejich celkových rozpočtech spočívá v tom, že tato podpora, kterou mají k dispozici ředitelé ústavů AV ČR a rektoři, resp. děkani vysokých škol, stačí jen na základní provoz těchto institucí a neumožňuje jim významněji ovlivňovat směřování výzkumu v jejich institucích. To je zásadní rozdíl například oproti ústavům Společnosti Maxe Plancka, jejichž ředitelé mají dostatek institucionální podpory k tomu, aby mohli získat špičkové vědce a vytvořit jim nejlepší podmínky pro vědeckou práci. Dokud budou o směřování výzkumu v našich vědeckých institucích rozhodovat grantové agentury a ne jejich vedení, nikdy se špičkovým vědeckým institucím ani nepřiblížíme. Mám ovšem obavu, že jsme si na dnešní stav již zvykli a že mnoha našim vědeckým pracovníkům, i v AV ČR, dnešní stav vlastně vyhovuje. Nicméně jsem přesvědčen, že by vedení AV ČR a vysokých škol mělo tlačit na RVVI, aby další navyšování prostředků na VaV šlo výhradně do institucionální podpory na RVO a aby výše účelových prostředků GA ČR, TA ČR a resortních grantovek byla zmrazena. To by nebylo v rozporu s vládou deklarovaným důrazem na aplikačně orientovaný výzkum, protože i ten potřebuje stabilní institucionální podporu.

3. Je dobré připomenout, že tehdejší krize ve financování AV ČR byla důsledkem kombinace dvou faktorů: aplikace nové metody rozdělovaní institucionální podpory výzkumných organizací, tzv. kafemlejnku, bez jejího pilotního ověření a dopadu celosvětové finanční krize, v jejímž důsledku byl v květnu 2009 vládou zmrazen v roce 2008 schválený každoroční nárůst výdajů státního rozpočtu na VaV o dvě miliardy korun. To druhé nešlo ovlivnit, ale kafemlejnek byl součástí ideologicky motivované Topolánkovy pseudoreformy systému VaV, které tehdejší vedení AV ČR nedokázalo efektivně čelit a která se výrazně promítla do zákona 110/2009 Sb., jímž byl novelizován zákon 130/20032 Sb. o podpoře výzkumu, vývoje a inovací z veřejných prostředků a který kafemlejnek do zákona zavedl. Poučení pro dnešek je jasné. AV ČR musí být ofenzivní a snažit se aktivně podílet na formulaci vědní politiky ČR. V praxi to znamená být u samého počátku formulace základních dokumentů v oblasti VaV, jako je především nový zákon o podpoře výzkumu, vývoje a inovací z veřejných prostředků a novelizace Národní politiky VaV, a využít Strategie AV21 jako platformy pro propagaci výsledků výzkumu v AV ČR, které mají bezprostřední společenský význam a které mohou významně pomoci vládě řešit akutní problémy, jako je například sucho či školská reforma.

Martin Krummholz

(organizátor a mluvčí fóra „Věda žije!“)

Za sebe si dovolím odpovědět pouze na první dotaz, k němuž se cítím být nejkompetentnější. V novinových komentářích věnujících se tehdejšímu krácení rozpočtu Akademie věd zaznělo fatální konstatování, že vědci si stejně nakonec nechají všechno líbit, je možné je vzít jakkoliv zkrátka, protože nikdy nepůjdou do ulic. To byl rozhodující impulz pro nás na Ústavu dějin umění; rozhodli jsme se ukázat, že i vědci se dokážou ozvat.

Přestože nikdo z nás s podobnými aktivitami neměl zkušenosti, bylo nám jasné, že protestní akce bude mít efekt jedině tehdy, bude-li razantní, originální a vizuálně působivá. Happening Vražda české vědy, uspořádaný dne 21. července 2019, zahájil řetězec dlouhodobých – a do té doby nebývalých – protestů vědecké komunity proti politice tehdejší RVVI.

Prioritou pro nás od počátku byla komunikace a solidarita napříč vědními oblastmi. Usilovali jsme o co nejužší komunikaci mezi jednotlivými obory, konsenzus a co nejširší platnost našich prohlášení. Zároveň bylo třeba zachovat srozumitelnost a razanci našich mediálních sdělení, což bylo uvnitř vědecké komunity chronicky hloubavých a vesměs introvertních kolegyň a kolegů nanejvýš náročné.

Organizování těchto protestních akcí bylo zejména na počátku velmi vyčerpávající. Zkušenosti jsme totiž sbírali za pochodu. Velkou výhodou nicméně byl moment překvapení. Demonstrace a protestní happeningy totiž byly před 10 lety, zejména v akademickém prostředí, naprostou novinkou. Dnešní situace je v tomto směru zcela odlišná.