Vypjaté i usměvavé momenty spojené se záchranou lidí i majetku si dodnes živě vybavují tehdy letecký záchranář a palubní technik z Plzně-Líní Marek Bohuněk a Jaroslav Vlček, řidič „vodního tanku“ T815 major Patrik Strosser i dobrovolník z karlínské Invalidovny Jiří Bezpalec. Tady jsou jejich příběhy.

Někteří lidé záchranářům děkovali, jiní zapíjeli obavy na půdách

Zástupce velitele 243. vrtulníkové letky major Marek Bohuněk a jeho kolega palubní technik praporčík Jaroslav Vlček tehdy sloužili u Letky letecké pátrací a záchranné služby (SAR) v Plzni-Líních. Jako velitel leteckých záchranářů Bohuněk nejintenzivněji vzpomíná na první dny, kdy se vzdušné záchranné práce teprve rozbíhaly. „Se dvěma vrtulníky W-3A jsme létali 24 hodin ve dne i v noci, lidi jsme tahali palubním jeřábem z oken, vikýřů, balkónů i střech. Za týden jsme zachránili zhruba 112 lidí přímou evakuací palubním jeřábem ze zatopených budov a dodnes nezapomenu na strašlivou únavu, která nás během týdenního nasazení provázela,“ vzpomíná.

Lidé, které voda ohrozila, reagovali různě. Někteří záchranářům děkovali, jiní obavy z evakuace zapíjeli na ještě suchých půdách svých domů. „Jeden člověk se dokonce vydal na koni do rozvodněné Vltavy. Dodnes si pamatuji, jak jsme pro něj kousek za Kralupy letěli. Vytáhli jsme ho z vody a kůň, spokojený, že už ho nic netíží, bez problémů sám doplaval k břehu,“ líčí jeden z kuriózních zážitků major Bohuněk.

Povodně ale zdaleka nepřinesly jen příjemné momenty: Voda vyplavila čtrnáct chemických továren, nejhůř dopadla neratovická Spolana. Kvůli úniku chloru skončilo několik členů letových posádek a hasičů v nemocnici s podrážděným hrtanem. „Mě naštěstí „jen“ poškrábal zachráněný vlčák. Byl klidný, když jsme s ním letěli pět metrů nad hladinou, ale pobláznil se metr nad zemí, kdy už se drápal ven,“ vysvětluje.

Praporčík Jaroslav Vlček sepsal zážitky prvního dne nasazení 12. srpna do podrobné zprávy. Vzpomíná v ní, jak je při noční záchraně lidí v chatové osadě u Nezvěstic na Plzeňsku ohrožovalo elektrické vedení vysokého napětí. „Viseli jsme se Sokolem asi 20 metrů nad budovou, byla tma, hustě pršelo, foukal silný boční vítr. Za domkem byl svah s obrovským převýšením, kolem vysoké stromy, před námi dráty vysokého napětí. Za pár minut se nám naštěstí podařilo lidi vytáhnout na palubu,“ zaznamenal si do deníku. Píše v něm i o rozčilení hasičů, když se dozvěděli, že zachránění si ještě za světla v klidu odvezli svá auta na kopec a pak se vrátili zpět do chat, které o několik hodin zaplavila rozvodněná Úslava.

Povodňový zlepšovák funguje dodnes

Posádky vojenských vrtulníků W-3A byly tehdy vystaveny extrémnímu nebezpečí. Záchranné práce probíhaly většinou v noci za minimální viditelnosti, často za hustého deště. Vojáci proto vymysleli „zlepšovák“, který funguje dodnes. Začali létat ve dvojicích a plochu si navzájem osvětlovali vyhledávacími světlomety. „Bylo to takříkajíc vylepšení vzniklé v bojových podmínkách. Vrtulník si sám osvítí přistávacím světlometem jen malý prostor okolo, ale když mu „nočním sluncem“ posvítí kolega, rázem vidíte celé místo zásahu jako ve dne. Díky tomu se našim týmům podařilo zachránit lidi i z nepřístupných terénů za špatné viditelnosti v noci,“ vzpomíná podplukovník Petr Šafařík, velitel 243. vrtulníkové letky z 24. základny dopravního letectva v Praze-Kbely.

Vojáci ale lidi nezachraňovali jen ze vzduchu, většina pomáhala na zemi – jako major Patrik Strosser, vedoucí oddělení podpory Krajského vojenského velitelství České Budějovice, který byl během záplav velitelem vozu Tatra T815 na českobudějovickém letišti. Armáda tehdy telekomunikační společnosti Eurotel pomáhala na tatrovkách rozvážet nejrůznější materiál včetně vysílačů.

„Tatrovky byly jediné, které dokázaly těmi metry vody bezpečně projet. Dodnes na tyhle vodní tanky nedám dopustit. Všechno projely, všechno vydržely. Kolikrát jsme s nimi tahali i ve vodě uvízlé hasiče,“ chválí nezničitelnou tradiční armádní techniku. Jak voda stoupala, sloužil jeho náklaďák i jako MHD pro lidi, kteří zůstali na různých místech města uvěznění.

„Na silnice jsme samozřejmě neviděli, ty byly úplně pod vodou. Ještěže městem vedou troleje, které nám ukazovaly cestu,“ vzpomíná Patrik Strosser. I on zažil krušné chvíle, kdy se lidi v panice začali napadat, aby se dostali do bezpečí na korbu Tatry. „Strach měli i vojáci, které jsme s sebou vozili. V jeden moment voda začala doslova před očima stoupat a hrnout se do kabiny. Auto jsme prudce strhli na blízký most, nebýt toho, utopili bychom nejen techniku, ale i sebe.“

Utopený cenný archiv VÚA

Před zničením se bohužel nepodařilo zachránit téměř 8 tisíc kartonů s archiváliemi z pražské Invalidovny, kde do roku 2014 sídlil Vojenský ústřední archiv. Voda zde způsobila škody za desítky milionů korun. Poškozeny byly historické fondy včetně dokumentů vysoké hodnoty z našich novodobých dějin. Zatopeno bylo asi 32 tisíc kartonů s archiváliemi.

Roztříděné archiválie vozil do kladenských mrazíren k uchování před rozkladem i rotný Jiří Bezpalec, který dnes pracuje na oddělení obranných příprav KVV České Budějovice. „Sloužil jsem zde jako dobrovolník, i když jsem tehdy už byl vojákem z povolání. Byl to smutný pohled. V budově Invalidovny bylo všude bahno, dokumenty byly úplně mokré, divili jsme se, že to vůbec vydržely. Nakládali jsme je na palety a do přepravek a rozváželi do mrazíren. Vzpomínám si, že než jsme vůbec s pracemi začali, všechny nás naočkovali proti žloutence.“

• Do 20. srpna 2002 bylo denně nasazováno na pomoc obyvatelstvu několik tisíc vojáků se stovkami kusů techniky. V pondělí 19. srpna, kdy bylo potřeba nejvíc vojáků, bylo nasazeno přes 6500 vojáků a přes 1100 kusů techniky. Dalších 5500 vojáků a 1135 kusů techniky bylo připraveno v záloze.
• Od 16. do 19. srpna 2002 uskutečnily osádky armádních vrtulníků Mi-17, W-3A Sokol a Mi-24 celkem 835 vzletů, ve vzduchu strávily bezmála 423 hodin, evakuovaly 1618 lidí a přepravily 40 tun materiálu.
• Od 20. srpna, kdy byla zahájena operace Obnova, až do 30. listopadu bylo nasazeno na pomoc postiženým oblastem na 2000 vojáků s potřebnou záchrannou a přepravní technikou. Dalších 300 vojáků bylo v rámci operace Ochrana do konce října vyčleněno ve prospěch Policie ČR. Nasazeným jednotkám velel velitel sil územní obrany generálmajor Vladimír Sova.