V tomto případě se jedná o kriticky ohrožený druh motýla okáče metlicového, jehož populaci zde během průzkumu již v průběhu rekultivace objevili entomologové. Na jejich doporučení se pak konečný vzhled území navráceného zpět přírodě ubíral i jiným směrem, než bylo původně plánováno.

„Počítalo se s tím, že zde proběhne klasická rekultivace. Po asanaci celého území, která například obnášela demolici technických staveb, vyplnění nedoplavených prostor a tím i stabilizaci a zabezpečení celého území, následovala technická rekultivace. Tedy tvarování, různé terénní úpravy a navezení ornice. Poté měla přijít na řadu výsadba vhodných dřevin. Vzhledem k výskytu okáče metlicového nám ovšem odborníci doporučili, abychom se vyhnuli smíšenému lesnímu porostu a šli spíše cestou stepi, respektive něčím, co by připomínalo maďarskou pustu. Z betonu, který zde zůstal po demolici objektů, a také kamenů pak doporučili vytvořit jakési mohyly coby útočiště pro motýly,“ říká František Dragomir, ekolog Elektrárny Tušimice.

Dalším doporučením pro zachování okáče metlicového bylo zamezení zarůstání územím monotónním porostem třtiny křovištní, zachovat kostřavu drsnolistou a blokovat sukcesi, tedy nežádoucí růst nepůvodních travin. A také pravidelná disturbance terénu, laicky řečeno vláčení či přiměřené shrnování drnu pro udržení iniciačních stádií stepních trávníků. „Mohli jsme nechat rozjezdit terén těžkou zemědělskou technikou, případně motorkáři nebo čtyřkolkami či aplikovat omezené řízené vypalování trávy. Už jen proto, že bychom tím ohrozili i jiné drobné živočichy, jsme šli třetí a hlavně nejvíce ekologickou cestou - spásáním trávy a narušování drnu stádem ovcí. Tuto metodu živých sekaček tak ve spolupráci s majitelem ovcí a koz aplikujeme už pátým rokem,“ dodává František Dragomir.

Zatím zhruba stohlavé stádo tak od soboty 16. května opět spásá travní porost na zrekultivovaném území, přičemž časem by se mělo rozrůst o dalších přibližně 200 kusů. Na starost ho má pastevkyně Marie Hamáková: „Je to o brzkém vstávání. Již kolem šesté hodiny ženu stádo na pastvu. Pomáhá mi při tom Debie, fenka border kolie. Ovce i kozy se pasou dvě až tři hodiny a poté je společně naženeme do košáru. V této oplocence mají dostatek prostoru se stínem a vodou. Různě v ní polehávají a hlavně přežvykují. Odpoledne, když pomine největší sluneční nápor, se vše opakuje. Čím víc přitom bude v letních měsících teplo, tím dříve ráno budu stádo vyhánět, aby si pak co nejdéle užilo stínu v košáru. Odpolední pastva bude pochopitelně naopak o pozdních možná i večerních hodinách.“

Sympatická pastevkyně studuje na České zemědělské univerzitě v Praze rozvoj venkovského prostoru. „Má diplomová práce se týká právě okáče metlicového. Proto jsem ráda za tuto brigádu. Miluji přírodu a klid v ní, což pastevectví plně naplňuje. Navíc v současné době koronavirové mám práci s možností pohybu uprostřed zeleně,“ dodává Marie Hamáková. Televize jí vůbec nechybí. Za to prý má s sebou dost knih, takže hodně čte. Ostatně na karimatce vedle dalekohledu, jímž s přestávkami pozoruje nedaleko pasoucí se stádo pod dohledem její čtyřnohé pomocnice Debie, ležely rozečtené Nerudovy Povídky malostranské…