„Travnaté a savanové ekosystémy, takzvané grasslands představují jedny z nejvýznamnějších dlouhodobých úložišť uhlíku. V Evropě a Asii jde obvykle o parkovité krajiny luk s porosty dřevin, které nazýváme lesostepi. Napříč ztrátám jejich rozlohy v nedávné historii dnes pastevní ekosystémy zadržují podstatnou část, až 30 procent, globálního v půdě vázaného uhlíku1. To je téměř o 50 procent více než množství uhlíku vázané ve všech lesních ekosystémech světa dohromady2,“ upozornil Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky a navázal: „Pastevní ekosystémy tak prokazatelně při správném nastavení významně přispívají k ukládání neboli sekvestraci uhlíku.“

Právě správné nastavení je podle něj důležité. „Nadměrná pastva, takzvaný overgrazing, ke které obvykle dochází u pastvy hospodářských zvířat, vede naopak k uvolňování uhlíku do atmosféry,“ zdůraznil Miloslav Jirků výrazný rozdíl mezi přirozenou pastvou velkých kopytníků a intenzivní pastvou hospodářských zvířat. Pro ukládání uhlíku do půdy v rámci přirozené pastvy velkých kopytníků je zároveň klíčové, aby nebyla používána antiparazitika a další veterinární chemie. Jen trus bez obsahu toxických látek totiž rozeberou specializovaní brouci a zanesou ho do půdy. S trusem se tak do půdy vrací živiny, organická hmota která nejen zvyšuje její úrodnost, ale také její schopnost zadržovat vodu a právě uhlík.

Ochrana, a především obnova ekosystémů udržovaných velkými býložravci je proto jedním z klíčových opatření k zastavení změn klimatu. „Odhaduje se, že kolem 20 procent pastevních ekosystémů již bylo přeměněno na ornou půdu, což dosud vedlo ke ztrátě až 60 procent uhlíku vázaného v jejich půdách,“ varoval Miloslav Jirků.

Pastevní ekosystémy jsou přitom pro ukládání uhlíku důležitější než lesy nejen kvůli výrazně většímu objemu uhlíku, které jsou schopné vázat, ale také díky výrazně větší stabilitě. „Často je jako vhodný způsob boje se změnou klimatu zmiňováno zalesňování. Pastevní ekosystémy se přitom jako úložiště uhlíku od lesů výrazně liší. Zatímco v pastevních ekosystémech je až 90 procent uhlíku deponováno v půdě3, v lesích je ho většina uložena v nadzemní biomase, zejména v tělech stromů. Zatímco půda je stabilním dlouhodobým úložištěm uhlíku, lesy jsou jako jeho úložiště poměrně nestabilní. Lesy totiž mají tendenci plošně umírat vlivem požárů či kůrovce,“ porovnal Miloslav Jirků.

Právě v nestabilitě lesních porostů podle něj spočívá slabá stránka zalesňování. „Lesní porosty mají tendenci uhlík vázat na kratší dobu než půda a co je důležité, mají také tendenci uhlík periodicky skokově ve velkém množství uvolňovat. Děje se to jak vlivem přirozeného vývoje lesa, tak vlivem náhlého narušení lesů, ať už požáry nebo kůrovcovou kalamitou. Řada dřevin se navíc v souvislosti s klimatickou změnou a šířením patogenů potýká s problémy, v jejichž důsledku na celém světě dochází k chřadnutí lesních porostů a jejich destabilizaci. Ukládání uhlíku v lesích proto není v dnešním měnícím se světě dlouhodobě perspektivní a nelze na něj spoléhat,“ zdůraznil Miloslav Jirků a doplnil: „Navíc provedené analýzy schopnosti ekosystémů sekvestrovat uhlík ukazují, že zalesňování nemůže mít na snižování atmosférického uhlíku zásadní vliv, i kdybychom zalesnili podstatnou část planety4,5.“