„Beze vší pochybnosti pokládám náš dokumentární film o domácím násilí na dětech za nejdůležitější, nejsmysluplnější a nejpotřebnější projekt, na kterém jsem se kdy pracovně podílel. Na naši výzvu v České televizi zareagovalo přes devadesát osob, ochotných hovořit o svém traumatickém dětství a musím přiznat, že jsem byl až zaskočen, jak podobné jsou si v principech vzorce chování a jednání agresorů,“ říká režisér Vít Karas a dodává: „Řešení otázky domácího násilí je v mnoha ohledech složité a je jasné, že se nám jako společnosti nikdy nepodaří agresory zcela vymýtit. Zároveň je ale nutné si uvědomit, že mohou páchat své ohavnosti jen ve chvíli, kdy jim to dovolíme svým pohodlím, nezájmem a spoléháním se na to, že to za nás vyřeší někdo jiný, že to není naše věc. Buďme všímaví. Jednejme.“

Premiérový dokument volně navazuje na předchozí tři epizody série Z lásky nenávist o domácím násilí na ženách, mužích a seniorech, které na obrazovce ČT patřily k mimořádně sledovaným. I u čtvrtého pokračování je záměrem tvůrců otevřít celospolečenskou diskuzi a vzbudit zájem laické i odborné veřejnosti. Bezmála hodinový film zachycuje výpovědi dospělých osob, které pocházejí z různých prostředí i měst, a přesto prožívali velmi obdobné situace. Ačkoliv jejich dětství vypadalo navenek idylicky, za zavřenými dveřmi se odehrávalo peklo. A podobné jsou i následky, které si z něj do života nesou.

„Myslím, že díky odvaze našich protagonistů se podařilo přiblížit DNA domácího násilí. Ač jsou příběhy odlišné, určité prvky se pořád opakují,“ uvádí kreativní producentka ČT Rebeka Bartůňková a dále pokračuje: „Zapůsobila na mě odvaha, s jakou naši protagonisté dokázali vystoupit a vylíčit, co se odehrávalo za zdánlivě neporušenou fasádou jejich domovů. V prostoru, který má být pro děti zónou bezpečí a porozumění. Jedna z žen ve filmu říká, že jako holčička nevěděla, že to, co se jí děje, není normální. Myslela si, že se takto chovají ke svým dětem všichni rodiče. To mnou otřáslo. Je těžké uvěřit že za dlouhá léta nepřišel nikdo, kdo by řekl: ne, tohle se dít nemá a nesmí. Uvidíte sami, že odvracení zraku rámuje všechny naše příběhy. I ty, které se do filmu nevešly. Jen kvůli lhostejnosti okolí mohlo být malým i velkým bezbranným dětem ubližováno tak dlouho. Děkuji všem, kdo se nám ozvali a našli odvahu promluvit, aby ukázali, jak dalekosáhlé je co do následků násilí páchané na dětech.“

V České republice je minimálně posledních deset let úředně řešeno kolem sedmi až devíti tisíc případů týrání dětí. Po pandemii koronaviru domácí násilí na dětech ještě vzrostlo. V naprosté většině případů však není tento zločin vůbec odhalen a trvá po celé dětství dítěte, které obvykle není schopno samo se dovolat pomoci. Zdraví a život týraného dítěte tak závisí na všímavosti okolí a včasném oznámení skutečností, které týrání nasvědčují.

„Za posledních sedm let bylo u nás jen podle statistik Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky utýráno celkem 39 dětí a dalších 700 má trvalé následky. Dohromady 304 dívek otěhotnělo v důsledku znásilnění a 12 500 dětí potřebovalo péči psychologa. Alarmující čísla dokazují, jak moc je třeba o tématu mluvit. Tolerance vůči násilí je v naší společnosti vysoká, děti se k odborné pomoci dostávají příliš pozdě,“ upozorňuje Petra Wünschová z organizace Locika, jež pomáhá dětem, které zažívají násilí v rodině.

Scénář: Kateřina Kovářová
režie: Vít Karas
dramaturgie: Jakub Režný
kamera: Jan Strnad
výkonný producent: Petr Morávek
kreativní producent: Rebeka Bartůňková
odborný garant: Centrum Locika