V České republice doposud neexistují oficiální statistiky, které by sledovaly proočkovanost zdravotníků a zdravotnického personálu. Kolik se jich každoročně skutečně chrání před chřipkou, lze jen odhadovat.[2b] Předpokládá se však, že jejich počet pravděpodobně nepřesahuje ani celorepublikový průměr[1b], který se v posledních letech pohybuje na úrovni 5- 6 %.[2a,10] Přitom Světová zdravotnická organizace každý rok apeluje na závažnost chřipkového onemocnění a doporučuje naočkovat minimálně 30 % populace a až 75 % osob v rizikových skupinách.[3a,3b]

„Chřipku není radno podceňovat. Jde o vysoce nakažlivé infekční onemocnění s epidemickým až pandemickým charakterem šíření. Původcem onemocnění je virus, který se vyskytuje jako typ A, B nebo C. Nákaza každoročně postihuje 10 % světové populace, v průběhu pandemie dokonce 40 až 50 %. Na rozdíl od běžných respiračních viróz může mít závažný průběh,“ říká MUDr. Zdeňka Jágrová, ředitelka protiepidemického odboru Hygienické stanice hlavního města Prahy. V Evropské unii se počet úmrtí v souvislosti s chřipkou odhaduje průměrně na 125 tisíc osob za rok. U nás v České republice bývá každý rok příčinou smrti až 2 tisíc osob, což představuje víc jak 2 % všech úmrtí.[4]

Jedinou dostatečně spolehlivou a účinnou prevencí chřipky je očkování.[5] Národní imunizační komise ho dle Světové zdravotnické organizace a postupů v ostatních zemích doporučuje především rizikovým skupinám (senioři nad 65 let a chronicky nemocní jakéhokoli věku – tj. osoby s poruchou imunity, pacienti s chronickým onemocněním dýchacího systému, astmatici, lidé s chronickým onemocněním ledvin nebo jater, osoby s chronickým onemocněním srdce a cév, diabetici, lidé s poruchou funkce průdušek a plic) a dále těhotným ženám a lidem přicházejícím do kontaktu s rizikovými pacienty, tedy i pracovníkům ve zdravotnictví a v sociálních ústavech.[12] Nemocný lékař či zdravotní sestra totiž mohou pro oslabené pacienty představovat velkou hrozbu a zdroj vážných zdravotních komplikací.[2d]

 

„Česká legislativa však povinné očkování zdravotníků nijak nedefinuje. Očkování proti chřipce tak zůstává na dobrovolné bázi a na postoji jednotlivých zdravotnických zařízení. Praxe na zahraničních klinikách bývá přitom zcela odlišná. V některých vyspělých zemích se očkování jednoznačně považuje za vhodné opatření přispívající k bezpečnosti pacientů, na některých odděleních je dokonce povinné,“ upozorňuje MUDr. Zdeňka Jágrová. Například v USA je očkování proti chřipce součástí akreditačního procesu nemocnic a je nařízeno pro pracovníky JIP, ARO a některých dalších zdravotnických zařízení. Odmítnou-li se nechat očkovat, musí namísto toho po celou chřipkovou sezónu, tedy několik měsíců, používat ochrannou roušku nebo polomasku.[7] Odmítne-li zdravotník taková opatření, je propuštěn.[6,8] V důsledku toho se proočkovanost zdravotníků v USA v sezóně 2016-17 pohybovala kolem 78,6 %, v zařízeních s povinnou vakcinací byla ještě daleko vyšší (96,7%). Naproti tomu tam, kde nebylo očkování vyžadováno, dosáhla proočkovanost zdravotnického personálu necelých 46 %.[11]

 

V evropských zemích se k očkování zdravotníků začíná přistupovat podobně jako v USA. V EU je v naprosté většině zemí doporučené očkování všech zdravotnických pracovníků, příp. zdravotníků v přímém kontaktu s pacienty, anebo se specifickými skupinami pacientů (lidé s oslabenou imunitou a senioři).[1c]