Až do konce osmdesátých let minulého století docházelo na Šumavě k  odvodňování a vysušování mokřadů, a to především z důvodu vyšší produkce dřeva v lesích, případně zlepšení půdy pro zemědělskou činnost. Jenže kvůli tomu došlo k poškození značného podílu mokřadů, jen u rašelinišť tvoří tento podíl téměř dvě třetiny jejich celkové plochy na Šumavě.

„Tehdy si správci lesa a zemědělci asi úplně neuvědomovali význam bažin, rašelinišť a meandrujících potoků pro krajinu a následně pro nás samotné. Odvodnění několika tisíc hektarů mokřadů znamená miliony kubíků vody, které se v krajině nemohou udržet, akumulovat. Dnes bohužel vidíme, jak velká chyba se tehdy dělala,“ říká ředitel Správa Národního parku Šumava Pavel Hubený.

Mokřady nejen, že akumulují obrovské množství vody, takže i v obdobích sucha fungují jako podmáčené ostrovy ve vyprahlé krajině, ale významně se podílejí na ochlazování krajiny a brání jejímu přehřívání v horkých suchých obdobích. Podporují koloběh vody v tak zvaném krátkém cyklu, kdy srážky dopadají zpět přibližně v oblastech, kde se voda výparem dostala do atmosféry.

„Podpora zadržení vody v krajině je v NP Šumava dlouhodobě jednou z priorit. V devadesátých letech jsme začali s monitoringem a přípravou revitalizací a první opatření přímo v terénu započala v roce 1999. Za tu dobu se nám podařilo zpětně zavodnit přes 610 hektarů rašelinišť a dalších mokřadů. To představuje také 62 km zablokovaných odvodňovacích kanálů. Jen pro představu, tato délka odpovídá trase z Prahy do Příbrami,“ vysvětluje botanička Správy NP Šumava Iva Bufková, v jejíž kompetenci jsou revitalizace mokřadů.

Plocha zpětně zavodněných mokřadů je dnes schopná držet (akumulovat) zhruba o 210 000 m3 více vody oproti předchozímu odvodněnému stavu. Některé z obnovených mokřadů měly v kritickém období sucha v roce 2015 dokonce více vody, než v předchozích, vláhově příznivějších letech, kdy ovšem byly odvodněny. Ukazuje se tedy, že obnova mokřadů a rašelinišť je tak významným opatřením na zmírnění dopadů ničivých období sucha.
 
Kromě několika set hektarů mokřadů bylo na území NP Šumava do dnešní doby obnoveno téměř 5 km drobných vodních toků, které byly v minulosti napřímeny, zkráceny a silně zahloubeny. Národní park vrátil těmto tokům jejich původní podobu, takže se opět vlní krajinou v mělkém korytě. Jejich vody se mohou při větších deštích vylít do okolních potočních niv, kde se zasakují zpátky do země. Obnova přírodních toků a jejich potočních niv je velmi účinným protipovodňovým opatřením. Zvyšuje zadržení vody z vyšších a extrémních srážek a přispívá ke zmírnění i zpomalení povodňových vln. Potoční a říční nivy se také podstatně podílí na dosycování zásob podzemní vody.

„S revitalizacemi mokřadů Správa Národního parku Šumava ale zdaleka nekončí. Podle schválené a aktualizované koncepce z roku 1999 je nutné znovu zavodnit asi 5000 hektarů mokřadů, z toho asi tisíc hektarů rašelinišť a obnovit zhruba 10km kdysi napřímených toků. To ale není jednoduché, jednak revitalizace jdou řádově do miliónů korun a je nutné najít jejich financování a také samotné práce jsou velmi náročné. Většinou se jedná o ruční práce a technika, jako bagry a podobně, se používají pouze v nevyhnutelných případech,“ dodává Iva Bufková.

„Na zásadní význam revitalizací mokřadů na Šumavě ukazuje i to, že ačkoliv se za dobu fungování NP Šumava vystřídalo mnoho ředitelů, tak tento projekt kontinuálně pokračuje. Je to logické, protože obnova a ochrana mokřadů je na Šumavě velmi důležitým prvkem k udržení vody. Například jen v oblasti Modravských slatí přírodní mokřady akumulují několik desítek miliónů kubických metrů vody. To jsou nesrovnatelně a mnohonásobně větší objemy, než by přinesla čistě technická opatření v podobě obnovy pár malých vodních nádrží, které zde v minulosti sloužily k plavbě dřeva a byly by schopné zadržet vodu v řádech jen několika desítek tisíc kubických metrů. A i v kontextu se suchem v poslední době, se společně s Ministerstvem životního prostředí budeme snažit obnovu mokřadů urychlit,“ slibuje ředitel Pavel Hubený.