Za rok svého působení nemocnici nasměroval ke změnám v přístupu k takto nemocným a přiblížil ji k další metě – založení lůžkového geriatricko-paliativního oddělení. „Pokud pacient trpí nevyléčitelným onemocněním, potřebuje trochu jinou, komplexnější péči, než jen tu medicínskou. V momentě, kdy už víme, že pacienta nevyléčíme, je naším hlavním cílem zajistit mu co nejvyšší kvalitu zbývajícího času, a to vždy samozřejmě v úzké spolupráci s jeho blízkými,“ vysvětluje geriatr MUDr. Ladislav Kabelka.

Právě určení onoho momentu, kdy přichází čas už i na paliativní péči, je poměrně složité a vyžaduje reprofilizaci přístupu celé nemocnice. „Setkáváme se se zdravotníky, kteří si ani po třiceti letech praxe nejsou schopni připustit, že některé pacienty už nezachrání – a nedivím se,“ říká Kabelka. „Dnešní medicína umí tuto situaci odvracet, ale je potřeba tomu nepodléhat a vidět dopředu. Jaká bude kvalita pacientova života za půl roku, za rok? Není už čas na paliativu? To jsou otázky, které si musíme klást.“

Konziliární tým geriatrické a paliativní péče FNUSA nabízí ošetřujícím lékařům konzilia, při kterých se o pacientově situaci mohou poradit, dojít ke společným závěrům a v případě potřeby se tým může zapojit do další komunikace směrem k pacientovi a jeho rodině. Tým zároveň pracuje na proškolování ošetřovatelského i lékařského personálu formou workshopů a seminářů. „Velká část naší práce je leadership, ukazování jiných alternativ, jiné cesty a umožnění kolegům, aby na té cestě šli s námi,“ popisuje Kabelka.

Jedním z témat je například prohloubení vztahu v tandemu sestra – lékař. „Snažíme se nastavovat komunikaci tak, aby byl více zohledněn pohled sester na pacienta, protože právě ty s ním jsou 24/7 a moc dobře ví, jak na tom je. Že se například horší a kurativní léčba nezabírá, takže by bylo třeba už načase popřemýšlet o tom, co dál,“ vysvětluje vrchní sestra paliativního týmu Hana Kaštan.

Ošetřovatelství má v sobě podle ní už z principu více potřebného komplexního, holistického přístupu. V jeho rámci tým navazuje spolupráci také s dalšími složkami nemocnice. „Máme psycholožku, sociální pracovnici, kaplanku... Právě díky multidisciplinární péči můžeme život pacientů výrazně zkvalitňovat,“ dodává Kaštan.

A to se také podle zpětné vazby nemocných a jejich rodin děje. „Rodiny po úmrtí pacienta často telefonují nebo se za námi staví poděkovat za péči a přístup, který je opravdu trochu odlišný od toho běžného medicínského, kde není tolik prostoru,“ říká Kaštan.

Dalším velkým krokem, který tým čeká, je založení paliativního lůžkového oddělení. Mělo by se tak stát začátkem příštího roku. Velkou výhodou oproti hospicové péči je podle Kabelky přímé napojení na nemocnici, umožňující vnitřní, postupný překlad, při kterém nedochází ke ztrátě informací a zpřetrhání vazeb mezi rodinou a zdravotníky. Oddělení by mělo nabídnout asi dvacet lůžek.

„Byl bych rád, kdyby se nám tu podařilo vybudovat takový modelový příklad, jak by moderní péče o nevyléčitelné pacienty měla vypadat,“ říká Kabelka a upozorňuje, že v Česku je podobných konziliárních paliativních týmů asi jen do dvaceti, a těch plně funkčních jako ve FNUSA ještě méně. Klíčová je podle něj také snaha o propojení na navazující, mimo nemocniční, terénní či lůžkové služby.

„Máme jedno z nejlepších zdravotnictví na světě, stejně tak sociální systém, ale dynamika stárnutí populace je obrovská a medicína ji zaspala. Geriatrů a geriatrické odbornosti je v klinické praxi přítomno jen velmi málo. Současné nepřipravenosti zdravotnictví v tomto směru nepomáhá ani rozvodovost a mizející mezigenerační solidarita. Vše tohle vede k úvaze, že změna v systému je nezbytná, ale zároveň to je opravdu výzva, protože situace vyžaduje koncepční změnu zakořeněných postupů,“ hodnotí Kabelka. Jednou z překážek je také přirozená intimita paliativy, jde o těžké téma, které i u profesionálů vede ke konfrontaci s vlastním životem a smrtelností. „Tohle je potřeba mít vyřešené do takové míry, aby s tím člověk mohl denně pracovat, a někdy to zkrátka nejde, či to chce svůj čas a trpělivost – se sebou i s druhými,“ upozorňuje lékař.

ana Kaštan se k paliativě dostala přes intenzivní medicínu, na silné osudy tak byla zvyklá. I tak si svou cestu teprve hledá. „Mám před sebou ještě kus práce, někdy to není jednoduché, ale dává mi to maximální smysl. Na konci cesty vidím dobro pacienta, který mohl dožít podle svých představ, a to je podle mě ten největší dar,“ uzavírá zdravotní sestra.