O několik let později se fotografie z ohlášení ukončení válečných operací příznačně ocitla na přebalu výborné knihy Wiliama Martela s Názvem „Vítězství ve válce“ (Victory in War). Na oné fotografii je osádka plavidla Abraham Lincoln, za kterou je na velitelském můstku připevněn plakát „Mise splněna“. V tu chvíli již ovšem bylo spácháno či se chystalo několik kroků, které měly být tím, co popře silné symbolické obrazy z 1. května 2003.

 

Vyhlášení vítězství v jakémkoli konání, nejenom ve válce, musí být provázeno řadou atributů – vítěz musí být obecně uznán, a to i poraženým, obvykle musí něco získat (minimálně zmíněné uznání, respekt, moc…), po vítězství následuje mír a podobně. Ve chvíli, kdy pronášel George W. Bush svůj proslov, zdálo se, že je vše uvedené v předchozí větě splněno. Ale je možné oddělit válku a její ukončení od toho, co následuje? Není, protože válka i mír jsou součástí jednoho kontinua a „ne-mír“ či „ne-válka“ mezi akceptované archetypy nepatří.

 

„Slovo vítězství, tak jak je obecně používáno, implikuje stupeň kompletnosti, konečnosti a úplnosti, který státy historicky dosahovaly pouze vzácně. Vyžaduje velkou důvěru, která předpokládá, že lidé budou podporovat válku jednoduše proto, že jim bylo řečeno, proč je bojována; také musejí znát její cenu a rizika,“ píše trefně Martel v knize, ve které se snaží vytvořit „preteorii“ vítězství.

 

Poučení by tedy mohlo znít: Při vyhlašování vítězství je na místě velká obezřetnost. Oslava vítězství je sladká, ale pokud nemá trvalý charakter, značně poškodí toho, kdo se za vítěze prohlásil. Proto je dobré, když dopředu existují jasná kritéria, jejichž naplnění bude obecně považováno za vítězství. A je dobré mít na paměti, že absolutního vítězství (bezpodmínečné kapitulace – termín, který se poprvé objevil během americké občanské války) státy dosahují málokdy, a proto se nevyplácí s ním operovat (typické je to pro intervence po roce 1990).

 

Vyvázat se z Iráku

 

V případě Iráku došlo ještě před invazí, respektive krátce po ní ke dvěma chybám, které spolu úzce souvisejí a jejichž synergie vytvořila prostředí pro katastrofu a diskreditaci jinak – z realistického pohledu – pozitivního kroku, tedy svržení autokrata a pokusu o vytvoření nové, příznivější rovnováhy sil v regionu. V zásadě se dá říct, že ve chvíli, někdy v letech 2007/2008, kdy se hlavním politickým cílem stalo „vyvázání se z Iráku“, zmizel prostor pro naplnění širších cílů, ať už šlo o zadržování Íránu, vytvoření silného spojence, možnost ovlivňovat ropnou velmoc a tak dále.

 

Přípravy na invazi do Iráku začaly již na podzim 2001 krátce po teroristických útocích na Spojené státy. CENTCOM, tedy velitelství, které mělo válečnou oblast, včetně Afghánistánu, na starosti vycházelo z kontingenčních plánů vytvořených v roce 1998. Pro invazi do Iráku vojáci chtěli využít téměř půl milionu mužů a žen a v oblasti takzvaného sunnitského trojúhelníku, kde se v letech 2003-2010 odehrála většina střetů, měla být nasazena i těžká technika. Jak ukazuje kniha „Cobra II“, další literatura i odtajněné materiály (například powerpointový brífink s názvem „Polo Step“  ze srpna 2002 týkající se Fáze IV konfliktu, tedy stabilizace, obnovy a tranzice) negativně do plánování operace vstoupili politici, konkrétně tehdejší ministr obrany Donald Rumsfeld.

 

Tehdejší velitel CENTCOMu Tommy Franks původní předpokládané počty z konce 90. let snížil na 385 tisíc mužů a žen, ale Donald Rumsfeld, který chtěl rychlou válku provedenou malými, snadno manévrovatelnými jednotkami, řekl ne. Licitace o počet vojáků a dobu nutnou pro jejich rozmístění zabraly téměř rok. Konečný plán hovořil o tom, že zaútočí 145 tisíc vojáků (rozmístěných do 60 dnů), kteří budou v průběhu akce posilováni na maximálně 275 tisíc lidí. Zcela optimistická byla ovšem zmiňovaná Fáze IV, podle které mělo být někdy v letech 2005/2006 v Iráku pět tisíc amerických vojáků (namísto toho jich v zemi v roce 2006 bylo 140, respektive 160 tisíc).

 

Nezvládnutá situace

 

Invazní síla nebyla v důsledku dostatečně velká ani dostatečně připravená na zajištění Iráku, a to zvláště ve chvíli, kdy místní složky – ozbrojené i bezpečnostní – zmizely. Důsledkem nezvládnutí situace bylo třeba rozsáhlé rabování, které vypuklo na sklonku „horké“ fáze intervence a které napáchalo obrovské ekonomické i psychologické škody. Poslední ranou ovšem byl „Dekret číslo dvě dočasné koaliční vlády“ (Coalition Provisional Authority Order 2) z 23. května 2003, kterým byly rozpuštěny irácké ozbrojené síly, stejně jako bezpečnostní a zpravodajské složky režimu Saddáma Husajna.

 

Tím došlo k souběhu několika trendů – (1) americké síly nebyly dostatečně silné a připravené na zajišťování bezpečnosti Iráku (z velké části šlo o policejní činnost), (2) rozpuštění iráckých složek bylo ranou pro jejich příslušníky, kteří se proto z větší části odmítli podílet na spolupráci se spojenci, (3) zasáhlo především sunnity, kteří byli do té doby privilegovaní (například v armádě tvořili větší část důstojnického sboru, šiíté tvořili většinu poddůstojnického a praporčického sboru), uvrhlo do chudoby i jejich rodiny a budování nových sil postavených zejména na šíitech podpořilo sunnitskou podezíravost, že cílem je zbavit je výsadního postavení, (4) na ulici se bez pomoci ocitly desetitisíce až statisíce naštvaných a vycvičených lidí a (5) koaliční síly nebyly připravené znalostně, infrastrukturně ani počtem k rychlému budování nových ozbrojených a bezpečnostních složek věrných novému režimu.

 

Válka jako nástroj politiky

 

Rychlý závěr by mohl znít, že se politici nemají co míchat do věcí vojenských. Nicméně šlo by o závěr zcela chybný. Asi nejvýstižněji to popsal před necelými dvěma sty lety Carl von Clausewitz ve svém opusu „O válce“. Stratég trefně vychází z toho, že válka je jen částí politických styků, takže není ničím samostatným: „Válka je nástroj politiky; musí mít nutně její povahu, musí nutně měřit její mírou; vedení války ve svých hlavních rysech je tedy sama politika, která vyměnila pero za meč, ale proto ještě nepřestala myslit podle svých vlastních zákonů.“ To je věta, na kterou nesmějí zapomínat vojáci. Pak je ale ještě jedna věta pro politiky: „Politika může mít svými příkazy škodlivý vliv na válku jen tehdy, slibuje-li si od určitých válečných prostředků a opatření chybný účinek, neodpovídající jejich povaze.“

 

Politici mají mít tedy vliv na vedení války, nejenom na rozhodování o jejím začátku a konci. Nicméně nesmějí si nalhávat, že dokážou změnit zákonitosti války, které se dají přirovnávat k fyzikálním zákonům, jež by nezpochybnil téměř nikdo z nich.

 

Další poučení by tedy mohlo znít: zbožná přání (wishful thinking) nepatří do politiky, zvláště když se rozhoduje o míru a válce v okamžiku, kdy nejde o přežití státu.

 

P.S. Definice Wishful thinking zní: the interpretation of facts or situations according to one’s desires or wishes rather than as they exist in reality, usually used as an unconscious device to avoid painful or unpleasant feelings.

 

František Šulc

Autor je ředitelem Kabinetu ministra obrany Vlastimila Picka. Dříve působil jako šéfporadce a ředitel Kabinetu ministra obrany Alexandra Vondry. Zabývá se mezinárodními vztahy se zaměřením na bezpečnostní a vojenské otázky. Provozuje blog www.onwar.eu, zabývající se bezpečnostními otázkami.

 

Vyšlo na serveru pravybreh.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.