„Český národní komitét požaduje bezpodmínečné zachování vzácné památky. Z odborného posouzení renomovaného švýcarského experta na historické ocelové mostní konstrukce profesora Eugena Brühwilera vyplývá, že i přes poškození způsobené zanedbanou údržbou, lze originální mostní konstrukci kvalifikovaně opravit a celek mostu případně doplňujícími konstrukcemi citlivě přizpůsobit nárokům současného dopravního provozu,“ uvedl Václav Girsa, prezident ČNK ICOMOS. 

Dle materiálu zpracovaného Eugenem Brühwilerem by oprava mostu dle jeho návrhu byla méně finančně nákladná než výstavba nového mostu, či jeho nahrazení replikou. A jeho životnost by se prodloužila o 80 let, se zachováním provozu bez omezení a současném výrazném snížení hlučnosti.

Železniční most je nesporně velmi cennou historickou stavbou s konstrukcí, která je vzácným dokladem technické a výtvarné vyspělosti našich předků. Jeho architektura více než sto let spoluutváří vžitou, velmi charakteristickou podobu prostředí národní kulturní památky Vyšehradu. „Most se nezastupitelně uplatňuje i v proslulé galerii pražských mostů, tvořících důležitou, panoramaticky působivou součást dnešní památky světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO,“ dodal Girsa.

Železniční most je stěžejní dílo inženýra Františka Prášila, významného českého odborníka na nýtované ocelové konstrukce. František Prášil (1866-1925) byl také projektantem dvou dalších významných památkových staveb v Praze - Petřínské rozhledny (1891) a Průmyslového paláce na Výstavišti (1891).

Dnes tolik zdůrazňovaný špatný technický stav památky jde plně na vrub vlastníka, který se chce této své povinnosti zbavit a rezignovat na záchranu památky. Takový přístup považuje komitét za nezákonný a energicky proti němu protestuje. „Důrazně připomínáme, že uvažovat o zbourání památky a její náhradu řešit novotvarem je absurdní, a to i v případě, že by šlo o návrh z hlediska architektonického vysoce invenční,“ uvedl Josef Štulc, viceprezident ČNK ICOMOS.

Národní komitét zdůrazňuje, že železniční most je chráněnou kulturní památkou, o kterou je vlastník či správce podle zákona o státní památkové péči povinen řádně pečovat. To se po řadu desetiletí nedělo. „V souvislosti s platnými zásadami státní památkové péče a v souladu s mezinárodními oborovými standardy zdůrazňujeme, že povinností je památku zachovat, obnovit a ne zbourat a vyměnit za novotvar,“ dodal Štulc.

K nalezení východiska proto nemůže v tom případě přispět ani regulérní architektonická soutěž, byť by byla vypsána s mezinárodní účastí.