II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil příkaz k zatčení Městského soudu v Brně, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na osobní svobodu na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spolu s právem na seznámení se s důvody zbavení osobní svobody podle čl. 8 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 

Stěžovatelka byla uznána vinnou ze spáchání přečinu zpronevěry, za což jí byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v délce čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvaceti měsíců a povinnost nahradit škodu, kterou trestným činem způsobila poškozenému. Městský soud v Brně vyzval stěžovatelku k vyjádření, zda a v jaké výši škodu uhradila. Protože se výzvu stěžovatelce nepodařilo doručit, vydal městský soud za účelem jejího doručení ústavní stížností napadený příkaz k zatčení. V tomto formulářově vyplněném příkazu uvedl kromě osobních údajů stěžovatelky jen ustanovení, na jejichž základě se obvykle ukládá útěková a předstižná vazba, pojmenoval trestný čin, pro který byla stěžovatelka odsouzena, a identifikoval útvar provádějící vyšetřování. Na základě tohoto příkazu byla stěžovatelka zatčena a den poté propuštěna. Stěžovatelka poté napadla příkaz k zatčení ústavní stížností.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Každé zatčené osobě musí být základní právní a skutkové důvody omezení její osobní svobody sděleny, a to jednoduchým, nikoliv odborným jazykem, aby případně mohla své zatčení zpochybnit. Tak tomu však v právě projednávaném případě nebylo. Městský soud měl v příkazu rozvést právní i skutkové úvahy, proč je v tomto případě možné odsouzenou osobu z útěkových důvodů zatknout. Podle Ústavního soudu nemohlo být z pouhého odkazu na dvě písmena z ustanovení § 67 trestního řádu stěžovatelce jasné, proč má být zatčena a jak se případně proti zbavení osobní svobody bránit. Uvedené platí tím spíše, byl-li za účelem výzvy stěžovatelce k vyjádření zvolen – za daných okolností – natolik extrémní prostředek zbavení osobní svobody, jakým bylo zatčení. Městský soud mohl přitom využít například možnosti doručení předmětné výzvy prostřednictvím policejního orgánu či opětovného pokusu o předvedení stěžovatelky, obě tyto varianty by byly méně intenzivním zásahem do osobní svobody stěžovatelky, než vydání příkazu k zatčení, který nesplňoval zákonné náležitosti.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3700/16 je dostupný  zde (324 KB, PDF).