Štrasburský soud posuzoval, zda přečtením svědeckých výpovědí, které byly učiněny před zahájením trestního stíhání bez přítomnosti stěžovatelů nebo jejich obhájců, v hlavním líčení a použitím těchto výpovědí pro odsouzení stěžovatelů došlo k porušení jejich práva na výslech svědků chráněného čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Evropské úmluvy o lidských právech.

Ve věci Bátěk a ostatní stěžovatelé pracovali jako celníci na hraničním přechodu. V roce 2003 na jejich pracoviště nastoupila policejní agentka, která se zabývala tvrzenou korupcí, při níž měli celníci za úplatky zajišťovat řidičům kamionů přednostní a bezproblémové odbavení. V následujícím roce bylo před zahájením trestního stíhání za přítomnosti soudců vyslechnuto přibližně 20 řidičů kamionů, bulharských a rumunských státních příslušníků. Výslechy byly označeny jako neodkladné a neopakovatelné úkony podle § 158a trestního řádu a následně přečteny v hlavním líčení. Policejní agentka byla vyslechnuta v hlavním líčení jako tzv. utajený svědek, aby mohla v činnosti pokračovat i v budoucnu. Stěžovatelé byli shledáni vinnými ze spáchání trestných činů zneužívání pravomoci a přijímání úplatku. Jejich vina byla založena mj. na výpovědích řidičů kamionů učiněných v přípravném řízení a výpovědi utajené svědkyně.

Soud ve Štrasburku v poměru pěti hlasů ku dvěma rozhodl, že řízení jako celek bylo spravedlivé. Uvedl, že sice nebyl dán závažný důvod pro nepřítomnost svědků na hlavním líčení, kdy soud se vůbec nepokusil svědky předvolat, nicméně jejich výpovědi v rámci přípravného řízení byly učiněny za přítomnosti soudců a nadto v rozhodné době nebylo běžné konat videokonference ze zahraničí. Současně vnitrostátní soudy udaly přesvědčivé důvody pro utajení totožnosti policejní agentky. Uvedené výpovědi nebyly jediné ani rozhodující důkazy pro odsouzení stěžovatelů. Existovala celá řada dalších důkazů podporujících jejich výpovědi, přičemž soudy všechny důkazy podrobily důkladnému zkoumání. Konečně bylo třeba vzít v potaz veřejný zájem na řádném stíhání této trestné činnosti. K rozsudku je připojeno nesouhlasné stanovisko dvou soudců, kteří především zdůraznili, že vnitrostátní soudy nevyvinuly žádné úsilí svědky předvolat k hlavnímu líčení, ačkoli nebylo nemožné je lokalizovat, svědci byli ostatně předvoláni k výpovědi v přípravném řízení, a navíc k jejich výpovědím soudy nepřistoupily se zvláštní obezřetností, jaká je při připuštění výpovědí svědků, které obhajoba neměla v žádném okamžiku možnost vyslechnout, nezbytná.

Ve věci Štulíř byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin vydírání své bývalé přítelkyně, která byla v roce 2006 vyslechnuta za přítomnosti soudce před zahájením trestního stíhání. Výslech byl označen jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle § 158a trestního řádu, jelikož se svědkyně dlouhodobě zdržovala ve Spojeném království. Její výpověď byla následně přečtena v hlavním líčení, poněvadž se odmítla dostavit z důvodu, že je trvale usazena v zahraničí a setkání se stěžovatelem se bojí. Vina stěžovatele byla založena na výpovědi této svědkyně a na dalších důkazech.

Soud ve Štrasburku v poměru pěti hlasů ku dvěma rozhodl, že řízení jako celek bylo spravedlivé. Uvedl, že sice nebyl dán závažný důvod pro nepřítomnost svědkyně při hlavním líčení, kdy soud nevyvinul žádné specifické úsilí svědkyni předvolat a ani ji vyslechnout cestou mezinárodní právní pomoci, nicméně její výpověď v rámci přípravného řízení byla učiněna za přítomnosti soudce a současně nebyla jediným ani rozhodujícím důkazem pro odsouzení stěžovatele. Existovala celá řada dalších důkazů podporujících její výpověď, které vedly k závěru o její věrohodnosti. K rozsudku je připojeno odlišné stanovisko dvou soudců založené na obdobném odůvodnění jako ve věci Bátěk a ostatní.

Kancelář vládního zmocněnce