Prvního březnového dne roku 1977 se v jednom ze zdejších hotelových salonků setkal profesor Jan Patočka, jeden z trojice prvních mluvčích občanské iniciativy Charta 77, s ministrem Maxem van der Stoelem, v té době v Československu na oficiální návštěvě. S ohledem na tehdejší skandalizaci a pronásledování Charty 77 komunistickým režimem za asistence Státní bezpečnosti se schůzka konala v utajení. Dohodli ji novináři z van der Stoelova doprovodu v čele s Dickem Verkijkem s několika předními signatáři Charty 77.

Právě mezinárodní rozměr a mediální přesah tohoto setkání umožnily tlumočit Patočkovými slovy do širšího světa pravé motivy Charty 77 – „nikoli hnutí politických psanců, ale občanů trvajících na dodržování ústavy v oblasti lidských a občanských práv“. Jan Patočka na jejich obranu vystoupil z filosofického ústraní, v duchu politicky kritického smyslu své filosofie, v níž „už nestačilo klást otázky a odpovídat“, ale bylo třeba se celou svou osobností zasadit ve prospěch tohoto dějinného pohybu, a to i ve smyslu nejvyšší oběti. Vystaven následným represím bezpečnostních orgánů pak Jan Patočka právě takovou oběť přinesl, když krátce nato dne 13. března 1977 zemřel. V tento den pak také symbolicky vznikl Archiv Jana Patočky, jenž jeho díla převezl do bezpečí před Státní bezpečností, aby byla pod vedením Ivana Chvatíka po dalších dvanáct let postupně soustředěna do sedmadvaceti tematických samizdatových souborů a od roku 1989 vydána dodnes v osmnácti knižních svazcích.