Balíček byl přijat v kompromisní podobě, ke které zásadně přispěla i Česká republika. Ta totiž byla (společně s např. Finskem či Irskem) součástí tzv. „Middle group“, tedy střední skupiny, která stála mezi dvěma názorově protichůdnými tábory. Na jedné straně stály státy západní Evropy, které mají vysoké náklady na mzdy řidičů a své národní trhy si protekcionisticky chrání restriktivními legislativními opatřeními (Loi Macron, MiLoG). Druhou skupinu pak tvořily státy východní a jihovýchodní Evropy, kde je mzda řidičů naopak nízká. V těchto zemích západoevropští dopravci nezřídka zakládají tzv. schránkové firmy, aby využili právě nízkých mezd řidičů. Nová pravidla zajistí vyváženost mezi těmito dvěma skupinami a zamezuje nekalé konkurenci.

Jako největší úspěch ČR a jejich spojenců lze označit úpravu jízdy tzv. „kolečka“. Kolečko, kdy řidič naloží zboží v ČR, odveze jej např. do Španělska a na cestě zpět učiní třeba dvě různé přepravy, je právě nejčastějším byznysovým modelem českých dopravců. Podle nových pravidel se na něj nebude vztahovat povinnost vyplácet řidiči minimální mzdu země, kterou zrovna projíždí. Stejně tak u bilaterálních přeprav (např. přeprava ČR – Německo – ČR) není tato povinnost v balíčku zahrnuta.

Nejrozporuplnějším prvkem balíčku se v očích jeho odpůrců stal povinný návrat vozidla do státu místa usazení dopravce, který má probíhat každých 8 týdnů. To však není v souladu s environmentální politikou EU, a Evropská komise se proto zavázala zpracovat na toto téma studii.

Balíček mobility navrhla Evropská komise již v květnu 2017. Rada Evropské unie k němu vydala v únoru 2020 stanovisko, se kterým se nyní ztotožnil Evropský parlament.
Balíček se skládá ze dvou nařízení a jedné směrnice. Nařízení vstoupí v platnost 20 dní po zveřejnění v Úředním věstníku EU, směrnice pak jeden den po zveřejnění. K němu by mohlo dojít za 4-8 týdnů.