Generálporučík Radovan Procházka spolu se svým o čtyři roky starším bratrem vyrůstali v rodině velitele Hradní stráže T. G. Masaryka, ruského legionáře podplukovníka Vladimíra Procházky. Vojenské povolání otce tak trochu určilo i osud jeho druhorozeného syna Radovana.

Zpravodajcem už od jedenácti let

„Náš otec - voják nás s bratrem vychovával tak, abychom hned, jakmile dospějeme, jsme byli připraveni postavit se na obranu naší země,“ vzpomíná na dobu svého dětství generál Procházka. Bylo to v době, kdy se dostával k moci Adolf Hitler, proto své syny vedl k tomu, aby se uměli poradit v jakýchkoli nebezpečných situacích, a i přes jejich nízký věk je přirozeně zapojil i do zpravodajské práce.

„Vybavuji si, že už jako jedenáctiletý jsem vyrážel spolu s bratrem na kole po okupaci našeho pohraničí v roce 1938 do našeho pohraničí a naším úkolem bylo monitorovat okolí, jak se chová obyvatelstvo, jaké jsou tam německé jednotky, a podávat otci a zpravodajskému důstojníkovi z otcova pluku zprávy o tom, co se tam v této napjaté době děje. Jako kluci jsme byli totiž nenápadní a pro okolí to vypadalo, že vyrážíme na cyklistické výlety. Proto říkám, že moje zpravodajská činnost u mě začala už v jedenácti,“ usmívá se generál Procházka.

Rodina plukovníka Procházky byla i během války do zpravodajské činnosti plně zapojena. Všichni se také aktivně zapojili do květnového povstání v Praze. „Vůbec jsme s bratrem nepřemýšleli, že se nám může něco stát,“ vzpomíná na dny v pražských ulicích před koncem války Radovan Procházka a dodává, že otec je i tady využíval jako spojky.

Bohužel, otec v únoru 1946 jako budoucí velitel divize v Karlových Varech zemřel za nevyjasněných okolností po srážce s ruským nákladním vozidlem. „Kdyby otec nezahynul, stihl by jej asi podobný osud jako generála Píku, se kterým byl ve spojení. Byl by zatčen a skončil by jako on,“ uvědomuje si generál Procházka.

Pokračoval ve vojenské tradici rodiny

Radovan Procházka chtěl být po válce lesním inženýrem. Ale otcova smrt ho nasměrovala jinam. „Považoval jsem za povinnost pokračovat v jeho tradici a odešel jsem do vojenské akademie a po vyřazení v roce 1948 jsem jako poručík pěchoty nastoupil do posádky v Brně,“ pokračuje generál Procházka. V té době už byl napojen na zpravodajskou skupinu plukovníka Kordy a v Brně už plnil plně zpravodajské úkoly. „O zpravodajských záležitostech se informace nepodávají, protože ze zpravodajství se nikdy neodchází,“ podotýká Procházka. „Tuto zásadu jsem dokonale pochopil u Britů. Ti mě vedli jako svého člověka, protože jsem prostřednictvím otce působil v jejich prospěch. Proto jsem po roce 1989 s překvapením zjistil, že u nich mám pořád renomé ještě z války.“

Po zatčení rovnou na „domeček“

Ani Radovan Procházka se však po komunistickém puči nevyhnul zatčení. Stalo se to v roce 1951. „Přišli pro mě brzy ráno. Hned mi to bylo jasný a ještě na schodech jsem přemýšlel, jestli se s nimi utkat,“ vzpomíná na své zatčení Procházka. „Ale bylo by to riskantní pro zbytek rodiny. Dokonce si pro mě přišel sám Pergl, a ten jen tak někoho zatýkat nechodil. Odvezli mě rovnou na ‚domeček?.“

Na tuto dobu vzpomíná generál Procházka velmi nerad. Měl navržený trest smrti, ale nakonec dostal „jen“ patnáct let a posléze ještě dvanáct navrch. Prošel věznicemi v Opavě, Leopoldově a skončil na Bitýzu a na lágru Vojna. „Je to pryč, byla to ošklivá doba,“ říká pevným hlasem generál. „Jediného, čeho lituji je promarněný čas.“

Další těžký okamžik pro něj nastal, kdy v pouhých čtyřiačtyřiceti letech umírá jeho bratr.

Kulisák Národního divadla

Minuly ho obě amnestie v roce 1960 i 1962. Propuštění se dočkal až v březnu 1964. „Bylo to neuvěřitelné, oznámili mi, že jsem vzorný vězeň a že jsem schopen další převýchovy,“ vzpomíná generál Procházka. „Dali mi nějaký hadry a vykopli mě před bránu. Bylo to neskutečné. Dvě hodiny po tom, co mi řekli, že jdu k řízení o propuštění, jsem byl venku.“

Do Prahy přijel Radovan Procházka brzy ráno a vydal se pěšky přes Letnou domů. „Zastavil jsem se na místě, kde býval Stalin, a tam jsem Praze a Hradčanům slíbil, že to takhle stejně nenechám, že s tím se musí ještě něco udělat," dodává generál. Velmi brzy si sehnal místo kulisáka v Národním divadle, kde vydržel až do revoluce 1989.

Po roce 1989 zpátky do špionáže

Byla to doba, kdy se pomalu vracel ke zpravodajské činnosti. „V té době jsem také pro naši rozvědku vymyslel krycí název ÚZSI (Úřad pro zahraniční styky a informace) a tam jsem působil až do ledna roku 1993,“ pokračuje generál Procházka. „Se zřízením České republiky si mě vytáhnul můj spolužák z akademie generál Pezl a převzal jsem vojenské zpravodajství.“

Tady však vyprávění generála ve výslužbě Radovana Procházky nekompromisně končí. Zpravodajské informace totiž zůstávají pro většinu lidí tabu. „Jak už jsem říkal, ze zpravodajství se nikdy neodchází, a to ani v devadesáti,“ dodává s lišáckým úsměvem generál Procházka.