Ve věci Kubát a ostatní proti České republice štrasburský soud posuzoval šest stížností podaných soudci obecných soudů, kteří namítali, že v období 2011–2014 opakovaně docházelo ke snížení platové základny pro soudce. A to z trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře na 2,5násobek (později na 2,75násobek). Případně se tato základna stanovila fixní částkou.

Ústavní soud dané úpravy jako protiústavní opakovaně zrušil. Ve svém nálezu z července 2014 přitom uvedl, že nález nemá retroaktivní účinky, a nezakládá tak nárok na zpětné doplacení rozdílu v platech. Stěžovatelé v roce 2015 nepřistoupili na mimosoudní vyrovnání se státem o částečném dorovnání platu za příslušné období. Soudní cestou se domáhali zpětného doplacení platu do výše tzv. trojnásobku, avšak neúspěšně. Před štrasburským soudem následně namítali porušení práva na spravedlivé řízení, vlastnického práva a zákazu diskriminace.

Štrasburk: Soudci mohli svou práci vykonávat i přes snížení platů

Evropský soud pro lidská práva však v dnešním rozsudku argumenty šesti soudců odmítl. U práva na spravedlivé řízení shledal, že všechna rozhodnutí českých soudů ve věcech stěžovatelů byla dostatečně odůvodněna. Tato rozhodnutí plně respektovala dosavadní plenární nálezy Ústavního soudu v dané oblasti, v nichž pečlivě objasnil, proč i v případech zrušení právní úpravy soudcovských platů platí obecné pravidlo, že takový nález má účinky pouze do budoucna. V individuálních případech již tedy nebylo potřeba tento přístup zvlášť podrobně zdůvodňovat. K porušení práva na spravedlivé řízené proto nedošlo.

Co se týče vlastnického práva, štrasburský soud poukázal zejména na argumentaci Ústavního soudu, dle níž by zpětné doplacení požadovaných částek znamenalo významný a nepředvídatelný zásah do státního rozpočtu, a navíc by se týkalo i období, kdy se Česká republika nacházela ve finanční krizi. Dále zdůraznil, že nic nenasvědčuje závěru, že by namítaná opatření ovlivnila způsobilost českých soudců, včetně stěžovatelů, vykonávat svou profesi nezávisle a nestranně, nebo že by představovala ohrožení jejich živobytí. Zmínil také, že i navzdory snížení předmětného koeficientu průměrné měsíční soudcovské platy v letech 2011–2014 kontinuálně rostly. Namítaný zásah proto vyhodnotil jako přiměřený a konstatoval, že nedošlo ani k porušení vlastnického práva.

Někteří stěžovatelé namítali také platovou diskriminaci ve srovnání se zaměstnanci státní správy, zejména s náměstky ministrů, řediteli odborů a dalšími úředníky ve vysokých pozicích na ministerstvech. K tomu Evropský soud pro lidská práva uvedl, že nelze srovnávat situaci vyšších státních úředníků, kteří byli v dané době v režimu zákoníku práce, a soudců. Soudcům totiž na rozdíl od ostatních české právo přiznává jedinečné postavení včetně nároku na setrvání ve funkci do dosažení věku 70 let, stanovení soudcovských platů zákonem a zakotvení záruky soudcovské nezávislosti v ústavě. Tuto námitku proto štrasburský soud odmítl jako nepřijatelnou.

Úplné znění rozsudku v anglickém jazyce najdete v databázi Evropského soudu pro lidská práva ZDE.

Rozsudek není konečný. Strany mohou podat během tří měsíců žádost o postoupení věci velkému senátu. Anotace rozsudku a jeho český překlad budou přibližně za měsíc k dohledání v databázi rozsudků a rozhodnutí štrasburského soudu ZDE.