Základním tvůrčím principem renesance bylo hledání krásy a harmonie a oživení antického kulturního dědictví. Po temném období středověku se květiny staly běžnou součástí života a nového pohledu na svět. Jak můžeme zjistit z uměleckých děl renesančních mistrů, květiny byly upravovány do rozměrných vysokých kytic a v různých nádobách rozestavovány na zem, okenní římsy a nástěnné police. Opět přicházejí ke slovu květinové girlandy a věnce, které nacházejí své uplatnění v nových palácích i měšťanských domech.

Ke květinám pro toto období typickým – liliím, růžím, kosatcům, karafiátům a kopretinám – se vedle hrachorů, chrp, fialek, slunečnic, ostrožek a orlíčků od druhé poloviny 16. století přidaly také tulipány, hyacinty a další cibuloviny, které se do Evropy dostaly z Blízkého východu. Jako zeleň se používaly vavřín a myrta, do věnců a girland i větvičky s plody.  Zvlášť do girland, které se zavěšovaly do sloupoví a nad vchody, se ke květům s oblibou přidávalo ovoce.

V počátcích renesančního období se květiny nezřídka aranžovaly do užitkových nádob, hojně se využívaly například karafy a poháry. Postupem času se vyráběly nádoby určené speciálně pro květiny, jako vázy z majoliky a fajáns, dále pak z kameniny a skla. Koncem 16. století se květiny začaly uplatňovat jako přízdoby šatů a účesů, své místo spolu s ovocnými mísami našly také při výzdobě slavnostních tabulí.