Vodojem v Třebši na Královéhradecku je technickou památkou z období mezi světovými válkami, kterou projektoval Bohuslav Drahoš, specialista na vodohospodářské stavby z Vysokého Mýta, a vybudovala královéhradecká firma bratří Capoušků. Utilitární stavba nese prvky funkcionalismu i moderního klasicismu, dokládá, že i běžné vodohospodářské stavby představovaly důstojnou výzvu po architekty a projektanty.

Věžní hodiny na kostele sv. Jiljí v Markvarticích na Jičínsku pocházejí pravděpodobně z poloviny 19. století. Jejich pořízení zřejmě iniciovala obec, jako tomu bylo i jinde. Stroj hodin je osazen v patře věže kostela a ze tří stran a svrchu je kryt dřevěnou skříní. Zajímavostí hodinového stroje je užití málo rozšířeného kolíčkového klidového kroku Roberta de Sancerre. Hodinový stroj je již delší dobu nefunkční, znečištěn a napaden korozí. I tak je významným dokladem postupného vývoje hodinových strojů a hodinářského řemesla, jehož cílem bylo stále přesnější měření času. Ačkoli nebyl nalezen ani výrobní štítek, ani signatura, moly by být martinické hodiny dílem soboteckého hodináře Jana Prokeše (1818–1890), který v polovině 19. století na Sobotecku vybavoval mnohé kostelní věže hodinovými stroji, bohužel většina z nich již není dochována.

Nejstarší část klasicistní školy čp. 22 v Krčíně na Náchodsku navrhl významný pražský architekt Johann Philipp Joendl (1782–1870), který v té době pracoval pro Františka Josefa Dietrichsteina na úpravách novoměstského zámku. Podle jeho plánů stavbu s jednou třídou, dvěma světnicemi a příslušenstvím v letech 1823–1824 provedl náchodský stavitel Ignác Littloch. V zadní části pozemku bylo vybudováno hospodářské stavení s chlévem, stodůlkou a dřevníkem, které ovšem bylo odstraněno ještě před rozšířením školy v roce 1878. V té době totiž přestávala kapacita školy stačit a pro větší počet žáků bylo nutné přistavět další učebny. Současně bylo vybudováno i nové hospodářské stavení. Svému účelu sloužila škola až do roku 1892, kdy byla vybudována škola nová na Žižkově náměstí. Stará škola byla později přeměněna na obecní chudobinec a ještě později na byty.

Ačkoli se jedná o typizovanou klasicistní školskou architekturu, podobně zachovaných škol z počátku 19. století není mnoho a stále zanikají. Navíc v Královéhradeckém kraji podobná památka zastoupena není.

V areálu fary v Rokytnici v Orlických horách byl loni prohlášen kulturní památkou vrcholně barokní krucifix se sochou Panny Marie Bolestné a hospodářské stavení s ohrazením.

Krucifix z roku 1750 pravděpodobně z místní sochařské dílny byl dvakrát stěhován – v roce 1839 je na císařském otisku stabilního katastru zachycen na okraji silnice k Horní Rokytnici, na fotografiích z doby před rokem 1950 na místě dnešního hasičského pomníku.

Zděná část hospodářského stavení s chlévem a konírnou byla původně od pilířové části se stodolou a kolnou oddělena průjezdem. Zděná část byla vystavěna pravděpodobně ve stejné době jako fara, tedy na počátku 18. století. Pilířová část pochází až z doby pozdější, pravděpodobně z poloviny 19. století, kdy byl areál fary přestavován. Je možné, že dochované ohrazení je pozůstatkem starší části hospodářské budovy.

Tři funerální památky z vrchlabského hřbitova dokládají vysoké uměleckořemeslné požadavky místních objednatelů.

Klasicistní hrobka rodiny Ignaze Rottera je menší rodinnou pohřební kaplí s dochovanými kamenickými i kovářskými detaily. Naopak hrobka rodiny Fr. Rottera je monumentálně pojatou stavbou se sochařskou výzdobou Karla Heinricha Scholze (1880–1937). Náhrobek rodiny vrchlabského obchodníka s přízí Johanna Kostiala pochází z dílny významného pražského sochaře Václava Prachnera (1783–1832). Náhrobek s motivem truchlícího génia byl objeven nedávno v náletové zeleni u ohradní zdi hřbitova.