Ústřední téma nové hry mladé autorky Elišky Říhové, která bude mít na Nové scéně svou světovou premiéru, se otevírá skrze více generačně odlišných rovin. Jedna z nich rozehrává zdánlivě jednoduchou situaci. Skupina mladých spolubydlících najde v mrazáku husu a dohaduje se co s ní. Je pro ně zcela nepředstavitelné, že by si něco takového, ještě ke všemu zataveného v igelitovém obalu, upekli k nedělnímu obědu. Co s husou v době kdy se veganství pomalu začíná stávat mainstreamem? Dá se ještě dnes držet neděle jako sváteční den? Je v pořádku vyhodit křeslo po babičce a máme právo po našich dětech chtít, aby se s těmi našimi krámy tahaly? A dají se tradice vymyslet nově, úplně od začátku?

Předpremiéra 1. června 2022
Světové premiéry 2. a 3. června 2022 na Nové scéně

Eliška Říhová: Všem se nám uleví

Text a režie:   Eliška Říhová
Dramaturgie:   Marta Ljubková
Scéna:    Dragan Stojčevski
Kostýmy:   Linda Boráros
Hudba a zvukový design: Jan Burian
Světelný design:   František Fabián
Asistentka scénografie: Mariana Bouřilová

Hrají:

Nositel    Marek Daniel j. h.
Nositelka    Martina Preissová
Petr     Petr Vančura
Bára    Veronika Lazorčáková
Štěpán    Štěpán Lustyk j. h.
Agáta     Anna Fialová

Potomci a předkové: Jana Pidrmanová, Kateřina Coufalová*, Tomáš Čapek*, Nikolas Ferenc*, Lucie Hrzalová*, Jakub Jelínek*, Marie Machová*, Jakub Müller*, Václav Němec*, Michal Sikora*, Matěj Šíma*, Antonie Rašilovová*

* externí spolupráce

Režisérka Eliška Říhová o inscenaci
Inscenace Všem se nám uleví je pro mě první divadelní zkušeností po studiu na DAMU. Jelikož jsem zvyklá pracovat hlavně s neherci, považuji své setkání s herci souboru Činohry ND za naprosto unikátní. Mají bohaté zkušenosti, a proto si můžeme dovolit postavit hlavní sdělení celého tvaru právě na jejich projevu. Při zkoušení kombinujeme vysoce stylizované herectví se zcela civilním. Vedle herecké stylizace je výraznou složkou inscenace zvukový design. Vycházíme z pocitu, že tradice v sobě vždy nesou jakýsi řád. Rozhodli jsme se proto pro živou hudební složku – pětici bubeníků. Bubnování jako ztělesnění opakujícího se rytmu a také jako ozvěna zapomenutých tradic.

Za hru Všem se nám uleví byla Eliška Říhová nominována na Cenu Evalda Schorma za rok 2021 (ocenění určené studentům divadelních škol za původní hru, dramatizaci či překlad).

Dramaturgyně Marta Ljubková o inscenaci
Původně jsme si mysleli, že připravujeme poslední inscenaci na Novou scénu před její dlouho očekávanou rekonstrukcí, a tak jsme se s naším nejmladším jevištěm chtěli rozloučit stylově – inscenací s mnohovýznamovým názvem Všem se nám uleví.

Rekonstrukce se odkládá, ale loučí se umělecké vedení. Leckomu se jistě uleví. A na nejmladší scéně ND se poslední inscenací letošní sezony představí velmi mladá autorka a režisérka Eliška Říhová.

Nositelé – v podání Martiny Preissové a Marka Daniela – už toho mají právě tak akorát. Před nimi celé generace pradědečků a prababiček nosili a nosili a oni už to své taky potřebují předat. Jenže syn Petr je věčně někde v luftě, nosit se mu nechce. Ale tradice jsou tradice, a tak dostane, i kdyby se sebevíc vzpouzel. Nesli jeho rodiče, ponese i on! Jenže Petr nenese, Petr odkládá a do bytu se stěhují spolubydlící Bára, Agáta a Štěpán. A těm jsou tradice už úplně fuk. Tedy až do chvíle, než otevřou mrazák. Pak se začnou dít věci…

Eliška Říhová ve svém textu, který vznikl v rámci našeho Studia pro nové drama, kombinuje prvky absurdního divadla i televizního sitcomu. Její postavy mluví řečí tradičních lidových koled, ale taky nejsoučasnější mluvou dnešní mládeže. V jednom metaforickém bytě, který představuje mnohem spíš naši společnost, se setkávají různé přístupy k životu jak našemu současnému, tak k životu našich předků. Vzpomínáte si na babiččinu oblíbenou misku? Jak vám v určitém věku přišla důvěrně známá, pak

trapná a pak jste ji prodali do bazaru? Od určitého věku pak obíháte bazary a hledáte přesně tu stejnou misku, jako by na tom, jestli ji budete mít zpět, závisel váš život.
Přestože se tomu autorka brání, hra je moderní komedií: na jeviště a do jednoho prostředí přivádí několik generací a mistrně balancuje na hranici groteskního přístupu jak babiček a dědečků, tak i rodičů a následně i jejich potomků k tradicím. Během zkoušení nosíme předměty z našich domácností, protože věříme, že nás budou inspirovat, nad nimi se dojímáme a zároveň smějeme. Vyprávíme si historky o tom, jak to bylo „u nás doma“ a nacházíme podobnosti a rozdílnosti našich příběhů, shledáváme generační styčné body a učíme se nové jazyky.

Eliška Říhová se k tomu všemu snaží najít kód, kterým by svůj text a naše zážitky přetavila na jeviště, a tak experimentujeme s časem, se slovem, dialogem, se stylizací i civilním herectvím.

Připravujeme se na scénu Dragana Stojčevského, která diváky i herce situuje do jednoho prostoru na scénu (a tak se počítá s tím, že i publikum se stane součástí onoho obecného bytu) a hledá metaforu prostoru, do něhož jsme všichni zavření, který nás může sevřít, ale jenž zároveň znamená bezpečnou jistotu. Těšíme se na kostýmy Lindy Boráros, vycházející z tradic ruční tvorby i nejnovějších módních trendů, nápadně připomínajících osmdesátá léta.

A pečlivě trénujeme rytmiku, protože v našem světě, kde neděle už zdaleka není jen v neděli a leckdo si ji udělá jenom jednou za rok, a to dokonce i třeba ve středu, počítáme s bubenickou sekcí pod vedením Jana Buriana.

Pro dramaturgii je toto zkoušení dalším vykročením po cestě zkoumání současné české dramatiky, o niž jsme se během svého působení v Činohře Národního divadla snažili pečovat. Eliščin text je novým přístupem k psaní: je metaforický a zároveň velmi konkrétní, je vtipný, ale v jistém slova smyslu i smutný, ukazuje bezvýchodnost lpění na včerejšku a zároveň jeho stabilitu a bezpečí. Osciluje mezi extrémní stylizací – ta ovšem vždycky vychází z české jazykové tradice – a mezi nejmodernější mluvou.

Všem se nám ulevilo, že se můžeme rozloučit inscenací nastupující generace, která dokonce nachází v našich životech svou vlastní dramatickou látku.