Národní ústav lidové kultury se dlouhodobě a programově zaměřuje na vydávání publikací přibližující prameny k poznání lidové kultury v České republice. V minulosti to byla především rozsáhlá videoencyklopedie Lidové tance v České republice, na níž navázala Lidová řemesla a lidová umělecká výroba v ČR ve které vychází i nové dvě publikace doplněné DVD s videodokumentací.

Höhm, Jiří: Hudební nástroje IX, 1. část

Publikace navazuje na edici Lidová řemesla a lidová umělecká výroba v České republice. Hlavním tématem se zde stávají hudební nástroje lidové kultury. První díl se věnuje smyčcovým chordofonů s dlabaným korpusem, z nichž byly jako zástupné tipy zvoleny ochlebky, korábek a jihlavské skřipky. Společným rysem vybraných nástrojů je monolitické tělo s vydlabanou dutinou překrytou dřevěnou deskou. Nástroje jsou opatřeny jednou až čtyřmi strunami. Současně s dokumentací vlastní stavby byl proveden podrobný organologický popis zvolených nástrojových skupin a podrobné laboratorní měření akustických ozvů u skřipek. Zpráva z měření je součástí publikace. Výroba hudebních nástrojů byla provedena metodou experimentální stavby za užití technologií prokazatelně známých ve vesnickém prostředí 19. století. Součástí publikace je video dokument zaznamenávající vlastní stavbu nástrojů Vítem Kašpaříkem (ochlebky), Miroslavem Černým (korábek) a Pavlem Hůškem (jihlavské skřipky).

Neoddělitelnou součástí lidové hudební kultury a zároveň její jedinou hmatatelnou složkou jsou hudební nástroje. Pro první díl z řady hudební nástroje edice „Lidová řemesla a lidová umělecká výroba v České republice“ byly vybrány chudostrunné chordofony s dlabaným korpusem. Vzhledem k přerušení tradičního předávání výrobních postupů mezi generacemi jsou nástroje v dnešní době stavěny na zakázku moderními technologiemi jako kopie. Proto bylo v rámci projektu přikročeno k rekonstrukci technologických postupů na základě poznatků z příbuzných výrobních procesů, jež se nám zachovaly v nezměněné podobě. Jako vzor posloužila myšlenka experimentální archeologie. Zástupci, na nichž byl předveden způsob stavby, jsou ochlebky, korábek a jihlavské skřipky. Společným jmenovatelem je tělo nástroje tvořené krabicí překrytou tenkou dřevěnou deskou. Přičemž krabice a krk jsou z jednoho kusu materiálu.

Ochlebky jsou jednoduchý až třístrunný smyčcový nástroj, který se v minulosti vyskytoval v oblasti Valašska a patří do rodiny karpatských huslí. Charakteristickým rysem je tvarem korpusu podobný bochníku chleba. Stavbu provedl Vít Kašpařík z Velkých Karlovic. Při dokumentaci byl aplikován postup experimentální stavby spočívající v použití nářadí, jež bylo prokazatelně k dispozici ve vesnickém prostředí v období 19. století. Stavba trvala 2,5 dne.

Korábek je dalším nástrojem ze skupiny monolitických chordofonů. Ludvík Kunz jej lokalizuje do okolí Vizovic. V rámci projektu byl nástroj zrekonstruován dle popisu L. Kunze. Samotnou realizaci stavby provedl Miroslav Černý z Provodova. Charakteristickým rysem je hrubý, téměř neopracovaný povrch korpusu často pokrytý kůrou. Stavba trvala 2,5 dne.

Posledním představitelem smyčcových nástrojů jsou jihlavské skřipky. Stavbu tohoto nástroje provedl Pavel Hůšek z Hradce Králové. Současný vzhled nástroje vytvořil stolař Johann Bernesh v první polovině 19. století. Jejich výskyt je spojen s německy mluvícím ostrovem v okolí města Jihlava na Moravě. Stavba trvala 4 dny.

U skřipek bylo vedle dokumentace stavby provedeno i laboratorní měření akustických odezvů. Zpráva z měření je součástí publikace jako příloha.

V rámci projektu byl vytvořen podrobný organologický popis a krátká historická a terminologická charakteristika jednotlivých hudebních nástrojů. Kompletní stavba nástrojů byla zachycena na videodokument, který je na přiloženém DVD. Experimentální stavbou nástrojů byly prokázány možnosti konstrukce nástrojů s vybavením dostupným ve vesnickém prostředí 19. století.

Tarcalová, Ludmila: II. Tradiční úprava hlavy, 3. část

Problematika úvazů velkých tištěných šátků je velmi složitá vzhledem k široké oblasti, kde se především turecké šátky váží. Je to celá jihovýchodní Morava spolu s Brněnskem, Hanou, Horáckem a Podhoráckem. Rozsáhlost tématu nás vedla ke zkoumání současného stavu úvazů šátků v oblasti celé Moravy, mimo severní Moravu, kde se někdy barvenické, lipské či turecké šátky vázaly, ale v současnosti je jejich absence, stejně jako na Podluží. Jako podklad pro zkoumání nošení tureckých šátků jsme nebrali na zřetel souborovou praxi. V různých souborech národopisných regionů se objevuje prezentace tanců v krojích z oblastí, kde se turecký šátek váže (např. Zlínsko). Za základ nám bylo současné oblékání krojů a vázání šátků v průběhu roku o tradičních slavnostech a svátcích, které jsou v uvedených oblastech živé.

Pro zřetelnost typů úvazů byla vytvořena typologie, kde se setkávají podobné typy úvazů, které jsou na různých místech Moravy stejné. Tím se potvrzuje, že první nejstarší úvazy vycházely z úvazů šatek hore a dole konce. Uvazování suku pod středovým cípem patří ke starému typu úvazu. Za mladší je možné pokládat úvazy na středovém cípu, z něhož se v další fázi uvazují cípy po stranách přes uši. K nejmladším patří ty, které se váží v týlu hlavy, bez omotání konců okolo hlavy. Zcela převládají úvazy na záušnice hore konce, jež jsou různě formované. Nejjednodušší a nejpraktičtější je úvaz používaný při vázání tureckých i jiných druhů šátků omotáním šátku okolo krku se sukem v týle a většina již nově používaných čtvercových šátků úvazem pod bradu.

Jako doplněk k pojednání o úvazech připojujeme poznatky o nošení šátků a úpravě hlavy v jednotlivých regionech, podregionech či lokalitách z období od konce 19. století do současnosti.

Uvádíme řadu příkladů našich předních etnografů a badatelů z období přelomu 19. a 20. století (Klvaňa, Koula, Šíma), které mají velkou dokumentační hodnotu, ale i citace řady předních odborníků na lidový oděv (Ludvíková, Bimková, Svobodová).

V neposlední řadě jsou uvedeny popisy úvazů, které jsou dílem vazaček, jejichž vázání šátku bylo digitálně snímáno. Tato dokumentace není praktickým návodem k naučení se uvázání toho či onoho úvazu, ale především je dokladem toho, jak se v současnosti turecký šátek v určité lokalitě váže. Ženě nebo muži, kteří ovládají vázání šátků nebo mají k němu vztah, bude jistě pomůckou, která jim v mnohých momentech napomůže v postupu uvázání. Průvodní fotografie u každého úvazu představí typ úvazu charakteristický pro jednotlivou lokalitu, potažmo oblast. V každé obci se najdou jistě malé odlišnosti, ale základ zůstává stejný.

Publikaci jsme se snažili doplnit dobovými fotografiemi, které nám zpřesní představu o menších či větších změnách na úvazech tištěných šátků během více než jednoho století. Doplňkem je literatura, ze které jsme vycházeli při zpracování daného tématu. Pro úplný obraz způsobu vázání jsme čerpali z fotografických, archivních a ikonografických pramenů a z literatury, jejíž seznam je součástí této práce. Využili jsme také dotazníkové akce Československé národopisné společnosti k studiu lidového oděvu z roku 1962.