Žalobci se bránili tím, že hodiny přesčas jim byly nařizovány z důvodu systémového nedostatku služebních míst, tedy nikoliv v důležitém zájmu služby. Krajský soud v Plzni jejich žalobě vyhověl s tím, že vězeňské službě se nepodařilo prokázat, z jakých konkrétních důvodů byly služby přesčas jednotlivým žalobcům nařizovány.

Vězeňská služba se proti rozsudku krajského soudu bránila kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl. Potvrdil tak svůj názor vyslovený již v souvislosti s proplácením přesčasových hodin příslušníků Policie ČR, že službu přesčas v limitu 150 hodin ročně lze nařizovat pouze ve výjimečných případech, které nebylo možné předvídat při rozvržení služeb na jednotlivé směny, jako je např. náhlé onemocnění příslušníka. Není však možné připustit, aby byl nařizováním služeb přesčas s odkazem na důležitý zájem služby řešen případný nedostatek služebních míst. Vězeňská služba proto musí být schopna jednoznačně prokázat, o jaký konkrétní důvod přesčasu se u jednotlivých příslušníků jednalo. To se jí však v posuzovaném případě nepodařilo.

Věc bude nyní znovu posuzovat vězeňská služba. Pokud se jí nepodaří hodnověrně prokázat, že žalobcům byly nařizovány služby přesčas pouze ve výjimečných případech představujících důležitý zájem služby, bude muset nároku žalobců na proplacení přesčasových hodin vyhovět.

Informace k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. října 2015 sp.zn. 1 As 183/2015.