I. V řízení o omezení svéprávnosti je soud oprávněn rozhodnout i o tom, zda se posuzovaná osoba omezuje ve svéprávnosti k výkonu volebního práva. 

II. Omezit posuzovanou osobu ve svéprávnosti k výkonu volebního práva lze jen výrokem soudního rozhodnutí (výslovně).

Dosavadní rozhodnutí obecných soudů jsou ve sledovaném směru různorodá. Podle Listiny základních práva a svobod je právo volit a být volen (článek 21) právo politické, může být nicméně omezeno, avšak jen zákonem, ve smyslu stanovení překážky jeho výkonu. Takto formulovaná překážka ve výkonu volebního práva je stanovena volebními zákony.

Stanovisko argumentačně vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3102/08, ze kterého je zjevné, že Ústavní soud neměl pochybnosti v tom, že tím, kdo měl povinnost „zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb“, měl být samozřejmě soud. Že tak má činit i za účinnosti nového občanského zákoníku (po 1. 1. 2014) je zřejmé i z důvodů nálezu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16.

Také ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva omezení volebního práva nesmí být zákonným důsledkem omezení svéprávnosti, ale musí být předmětem individuálního soudního přezkumu.

Orgánem, který rozhoduje o omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva, je soud v občanskoprávním řízení, v řízení o omezení svéprávnosti. V něm bude soud – a to bez dalšího – posuzovat, zda v daném případě jsou rovněž dány podmínky pro to, aby konkrétní osoba byla omezena ve svéprávnosti i k výkonu volebního práva.

To musí být vyjádřeno ve výroku rozsudku. Jestliže důvody omezení svéprávnosti k výkonu volebního práv soud neshledá, odpovídá povaze vedeného řízení coby „nesporného“, že takový závěr ve výroku vyjádřit netřeba; je však naléhavě nutné, aby z odůvodnění takového rozhodnutí bylo seznatelné, že se soud otázkou omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva zabýval, a že odpovídající výroková absence má konkrétní věcné opodstatnění.