Ombudsman dlouhodobě apeluje na adekvátní zvýšení příspěvků na péči ve všech stupních. Tedy jak u lidí, kteří potřebují částečnou pomoc, tak u těch, kteří se bez neustálé pomoci neobejdou. Obavy má nyní ale zejména o lidi, kteří pobírají příspěvek v I. a II. stupni. V prvním stupni se totiž částka nezvedá vůbec, ve II. stupni jen o 500 korun. „Situace lidí v I. a II. stupni se v blízké době ještě zhorší. Ministerstvo práce a sociálních věcí navrhuje další zvýšení některých sociálních služeb, a to až na 165 korun za hodinu. Zdražení se dotkne i patrně nejrozšířenější služby – pomoci s chodem domácnosti. Nesmíme zapomínat také na inflaci. Pomoc s úklidem, cestováním, prostorovou orientací, hygienou, či třeba zajištěním volnočasových aktivit se tak pro některé lidi stane nedostupná,“ upozornil ombudsman Stanislav Křeček.

Příspěvek na péči přísluší lidem, kteří potřebují každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné osoby. Sami totiž z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nezvládají běžné denní aktivity – takzvané základní životní potřeby. Příspěvek by měl být dostatečně vysoký, aby lidem s postižením zajistil nezávislý a důstojný život v domácím prostředí.

Příklad z praxe ombudsmana

Panu Pavlovi je 60 let a kvůli mentálnímu postižení a cukrovce žije celý život s maminkou. Bez její soustavné péče se neobejde. Maminka mu pomáhá téměř se vším, ať už fyzicky, nebo formou dohledu. Od úřadů ale dostává jen nejnižší příspěvek na péči v částce 880 korun měsíčně. Příspěvek nestačí ani na úhradu služeb stacionáře, který třikrát týdně navštěvuje. Za pár hodin ve stacionáři a za dopravu tam a zpět platí 6 000 korun měsíčně. Cestu totiž ani po letech sám nezvládne. Maminka péči poskytuje zcela zdarma, na úhradu její péče příspěvek nestačí. Služby stacionáře tak doplácejí z důchodu. Jak je vidět na tomto příkladu, stát si náročnost péče o lidi v nižších stupních vůbec neuvědomuje, dokonce ji mnohdy bagatelizuje.

Ombudsman by si velice přál, aby se situace změnila a lidem závislým na péči a i jejich pečujícím se dostalo odpovídající finanční podpory. Stát dospívajícím a následně dospělým lidem s postižením upírá možnost osamostatnění. Ti si totiž jinou formu pomoci, než tu bezplatnou od svých blízkých, nemohou finančně dovolit. „Prosazujeme spravedlivé zvýšení příspěvku pro všechny. Na odpovědnosti státu je, aby vymyslel, jak to udělat,“ zakončil ombudsman.